Nemáte s kolegy nebo vrstevníky společnou řeč? Nevadí, nejspíš vás baví něco jiného než většinu lidí

Sedmnáctiletá Kristýna z Děčína se na konec základní školy těšila jako na smilování. „Nikdy jsem mezi spolužáky nezapadla. Ve třídě byl ten, kdo se o něco snažil, nebo dokonce nedejbože učil, považován za blbce. Mně šly věci tak nějak samy, nejvíc matematika. Jenže moderní bylo ji nesnášet, byla jsem za hnusnou šprtku. Nebavilo mě při vyučování vyrušovat a snažit se učitele vytáčet. Nedělala jsem to, co oni, a šup, nálepka třídní krávy byla na světě. Nedokázala jsem si se svými vrstevnicemi povídat o tom, co je zajímalo, a jim zase přišlo směšné a trapné to, co zajímalo mě.“

Tohle se s Kristýnou táhlo odmalička. „Už ve školce jsem se držela stranou. Některá skupinka si hrála na školu, jiní stavěli ze stavebnice. Nikdy by mě nenapadlo za nimi přijít a hrát si taky. Myslela jsem si, že mě tam nebudou chtít. A ani jsem si nechtěla hrát s cizími dětmi, a tak jsem si osaměle hrála s figurkami dinosaurů v ohrádce z leporel.“ Ale nevyhovovalo jí to. Cítila se osaměle a porouchaně. Zlepšení přišlo až na gymnáziu, kde se sešla celá parta „divných individualistů“. Když excelovala z matiky, neozývalo se z lavic „bů, šprtka“, ale získávala si tím respekt.

A teď se podíváme na jinou věkovou skupinu. „Akcím pro seniory se vyhýbám širokým obloukem, stejně jako rozhovorům o nemocech,“ říká osmasedmdesátiletá Květa z Českého Brodu. Prožívá se svými vrstevníky a vrstevnicemi to samé, jen ji to netrápí. Za mladici se nepovažuje, věk vnímá v úbytku energie, ale rozhodně ne v myšlení. „Šokuje mě, kolik holek, které byly v mládí vtipné a hezké, se změnilo v nudné báby, jež se buď pořád rozčilují, jak je draho, nebo probírají choroby, případně vnoučata. Jiné téma nemají. Já se také ráda pochlubím svými šikovnými vnučkami, ale ve čtyřech větách. Pak si už říkám: Ale koho to kromě mě a mé rodiny zajímá? Stejně tak proč rozebírat, že mě občas bolí kyčel. Bolí, a co? Radši jsem s mladými nebo sama,“ svěřila se Květa.

Nebo jiné životní období. Představa, že unikátní zkušenost mateřské a rodičovská dovolená ženy spojuje, také vždycky úplně neplatí. „Na rodičovské dovolené mi nejvíc vadily jiné matky,“ přiznává osmatřicetiletá Radka. Sdružování s nimi ji obtěžovalo, i když se mu na hřišti nebo v čekárně u pediatra tak úplně nevyhnula.

„Chtěla jsem si s kočárkem jen tak chvíli tiše sedět a přemýšlet si o svých věcech. Bohužel se vždycky někdo našel, kdo si chtěl pokecat o tom jak Emička prořvala noc, protože ji bolely zuby.“ Jednou se přemluvila na návštěvu mateřského centra. „Jen jsem si potvrdila, že jsem a budu asociál. Většina matek, které se tam vyskytovaly, trpěly nevykecaností. Stejně ty druhé poslouchaly jen na půl ucha a už byly nastartované na to, jak si budou mlet o svých dětech,“ směje se Radka.

Fyzička Lenka Zdeborová je mladá česká vědkyně, která udělala díru do světa. Kromě mezinárodního uznání v současnosti působí jako profesorka fyziky a informatiky na EPFL ve francouzském Lausanne. Když se jí jednou novináři zeptali, jakou největší překážku musela v životě překonat, odpověděla následující:

„Asi to, že jsem si už jako dítě uvědomila, že možnost trávit čas hledáním odpovědí na otázky, které mě fascinují, je pro mě mnohem důležitější než například názory vrstevníků na to, jak trávím svůj čas.“ Sečteno a podrženo: ne nejste divní, když si nerozumíte s lidmi podle toho, jak se předpokládá. Podle věku, společenského nebo profesního zaměření. Nepovyšujete se ani ty druhé nepřezíráte. Prostě vás jen zajímají jiné věci než většinu lidí.