Článek
Za socialismu sice měli lidé co jíst, měli v čem chodit, ale ne vždy se dalo mluvit o krásném oblečení a obuvi. Většina občanů po tom ale toužila. „Je to naprosto přirozené, že lidé chtějí mít pěkné věci, hezky se oblékat, líbit se okolí,“ říká psycholožka Jitka Malá. Tato touha začíná už v dětství. V době socialismu děti sice měly igráčka nebo stavebnici Merkur, ale toužili po legu, angličácích či barbínách.
Základní potraviny stačí
Kolektivizace zemědělství zredukovala i nabídku potravin na základní sortiment. Dva druhy mléka – obyčejné a plnotučné, jeden druh chleba, máslo a bílý nebo ovocný jogurt.
Kdo měl to štěstí a zavítal do západního Německa, zůstal koukat s otevřenou pusou. Sortiment našich obchodů nesahal ani po kotníky malému supermarketu v tamní zapadlé vesničce. Československý člověk s průměrným výdělkem hladem nestrádal, ale o pestrém sortimentu se mu mohlo nechat jen zdát. „Měla jsem v západním Německu tetu a dostali jsme devizový příslib a jeli za ní. Když jsem tam přišla do obchodu, některé druhy potravin jsem viděla poprvé v životě,“ vzpomíná Eva Dolanská z Karlových Varů a dodává, že na tehdejší západoněmeckou čokoládu si bude pamatovat navždy.
Záchrana v Tuzexu
Už malé děti chtěly mít pěkné věci, které byly většinou ze Západu, a sehnat je bylo těžké. Rodičů, kteří mohli služebně vycestovat do západní Evropy a za ušetřené diety koupit svým ratolestem vytoužený dárek, bylo málo.
„Táta jel v roce 1973 na služební cestu do Paříže. Tehdy mi bylo 8 let, a když mi přivezl první silonky, připadala jsem si jako velká slečna,“ líčí svou vzpomínku Jana Holečková. Sehnat tuzexové bony od ilegálních překupníků, takzvaných veksláků, bylo snazší. Za ně si pak mohl i prostý člověk koupit vytoužené věci v prodejně se západním zbožím.
Po čem jsme toužili
Angličáky, barbíny, kvalitní džíny, potištěná trika, luxusní parfémy, dekorativní kosmetika, pěny do koupele, videohry, spotřební elektronika, západní automobily, zboží s nápisy Made in USA nebo Made in Germany.
Džíny Levi's a tričko s anglickým nápisem
S dospívajícím věkem se touha po západním zboží stupňovala. Kdo se mohl pochlubit džíny Levi's, byl king, a všichni spolužáci mu záviděli. Nutno podotknout, že některé školy jejich nošení, stejně jako trička s anglickými nápisy, zakazovaly. „Džíny ještě tehdy učitelka skousla, ale když jsem přišel v triku s americkou vlajkou, poslala mě převléknout,“ líčí svou příhodu ze střední školy Tomáš Řezáč.
V regálech obchodů sice zboží bylo, ale nebylo vždy podle představ kupujícíchFoto: Barbara Alper, Gettyimages.com
Mnozí se spokojili i s potištěnou igelitkou
V osmdesátkách slavily ohromný úspěch igelitové tašky. Touha po západním zboží byla tak velká, že mnohým stačilo, když mohli nosit plastikovou tašku s nápisem Adidas nebo Nike. „Kamarádka mi v ní tehdy přinesla nějaké knížky a já ji potom pořád nosila. Připadala jsem si světově,“ směje se Hana Kovaříková, která ji prý nosila i do školy místo klasické školní tašky.
Své sny měli i muži
Za doby socialismu si mohla průměrná rodina našetřit za několik let na auto. K dostání byl bakelitový trabant z NDR, rumunská dacie, ruský žiguli či československá škodovka. Po ní byla sháňka největší a čekalo se na ni v tzv. pořadnících.
Ale, co si budeme povídat, „západní fáro“ bylo prostě západní fáro. Jenže nová západní auta, včetně mercedesů, se dala koupit jen v Tuzexu a byla všechna hodně drahá. Kdo měl štěstí, narazil třeba na simcu nebo renaulta či fiata v autobazaru. Ale ani to nebylo jen tak. Chtělo to velké známosti. „Můj strýc si v sedmdesátých letech pořídil Renault 5, a když s ním pro mě přijel před školu, připadala jsem si jako celebrita,“ vybavuje si Hana Kovaříková. Pořídit si západní vůz bylo tehdy snem mnoha československých mužů. Jenže většina z nich se musela spokojit jen s tím, že okukovala bouráky, ve kterých k nám přijížděli turisté ze Západu.
