Článek
Janeček, Vágner, Štaidl, Hannig… Populární scénu 80. let minulého století pohltily hudební stáje, které se praly za své ovečky. a díky loajálnosti ke komunistickému režimu tak mohly uplatňovat západní styl manažerské práce. A také slušně bohatly. „Hudební stáje začaly vznikat na začátku sedmdesátých let. Tehdy končila tradice velkých, mnohačlenných orchestrů, které byly značně nepohyblivé a nákladné na provoz. A začaly vznikat flexibilní popové kapely, jež mohly koncertovat kdekoli za mnohem přijatelnější náklady,“ říká hudební publicista Josef Vlček.
Boss Ladislav Štaidl
Z hudebního hlediska byl nejvýznamnějším bossem Ladislav Štaidl. V jeho stáji zářila hvězda nejvyšší – Karel Gott. Vedle něho tu ale také byla Jitka Zelenková, Iveta Bartošová, později i Michal Penk. Ladislav Štaidl měl navíc jednu velkou výhodu – dobré styky s tehdejší Československou televizí, na kterou lákal interprety. A nalijme si čistého vína: Kdo je vidět, je také slyšet a má vyhráno. Proto do své stáje nalákal řadu tehdejších zpěváků, které se mu podařilo přetáhnout z jiných hudebních stájí.
Karel Vágner a Hanička
K dalším velmi úspěšným principálům patřil Karel Vágner. Ten se ale do přetahování hvězd z jedné do druhé stáje moc nezapojoval. Měl totiž svou Hanu Zagorovou, Petra Rezka a později také Petra Kotvalda a Standu Hložka. Právě tohle duo ovládlo v osmdesátých letech rádia s megahitem Holky z naší školky.
Obchodník František Janeček
„Z obchodního hlediska byla nepochybně nejúspěšnější stáj Františka Janečka. Ta zastupovala do roku 1988 Michala Davida, Milana Dyka, Pavla Horňáka, Josefa Melena a další zpěváky kolem skupiny Kroky,“ vysvětluje Vlček. František Janeček s Davidem a řadou dalších, téměř dětských zpěváků, pak zásoboval média chytlavými melodiemi, které se snadno stávaly hity. Typickým příkladem jsou Davidova Poupata napsaná na zakázku pro spartakiádu v roce 1985.
Petr Hannig objevil Lucii Bílou
Dlouholetý redaktor Československého rozhlasu a kapelník skupiny Maximum Petr Hannig má na svém kontě také řadu úspěchů. Mezi jeho majstrštyk patří objevení Hany Zaňákové, kterou přejmenoval na Lucii Bílou. Zastupoval také Vítězslava Vávru, Stanislava Procházku ml., Jakuba Smolíka, Petru Černockou nebo Zdeňka Izera. Vyprodukoval stovky singlů a řadu alb. Vůbec prvním bylo v roce 1970 dodnes i ve světě vysoce ceněné elpíčko Michala Prokopa a skupiny Framus Five: Město ER.
Management se vším všudy
Všechny hudební stáje pracovaly na podobném principu. Budovaly kontakty, snažily se uživit muzikanty, o které se staraly, stavěly repertoáry, organizovaly pro ně koncerty a jejich cílem bylo dostat své koně na gramofonové desky. „Kapelník se nestaral jen o hudbu, ale také o provoz se vším, co s tím souviselo. Sháněl koncertní příležitosti, kterých bývalo až dvacet za měsíc, staral se o dopravu na vystoupení, jednal za umělce se Supraphonem, koncertní agenturou, a bylo-li nutno, i se státními a stranickými orgány,“ popisuje práci hudebních bossů Vlček. A dodává, že v podstatě nahrazovali neschopnou koncertní agenturu, pod kterou každý soubor musel patřit.
Konkurenční boj? Jak kdy!
„Byli jsme tvrdá konkurence,“ zavzpomínal před osmi lety Petr Hannig na oslavě svých sedmdesátin a dodal, že mu soudruzi dávali Janečka za příklad. Ten si totiž nechával psát texty od Miroslava Müllera – šéfa přes kulturu a ideologické schvalování na ÚV KSČ. „I když texty nebyly nic moc, díky tomu měl dveře všude otevřené. K Müllerovi jezdíval hrát i Ladislav Štaidl. Podlézalo se, kde se jenom dalo,“ prozradil Hannig. „Soupeřilo se mezi sebou i o úspěch ve Zlatém slavíku. Tam totiž dobré umístění bylo garancí většího zájmu kulturáků, a tedy i vyšších příjmů,“ poodhaluje pozadí konkurenčního boje Vlček.
„Hudební novináři tyto stáje nenáviděli, protože díky svým schopným kapelníkům ovládly většinu trhu a tím dusily přirozený rozvoj české hudby. Nicméně z dnešního pohledu to byly záležitosti podobné dnešním managementům, jen výrazně ovlivněné tehdejším kulturním a společenským marasmem,“ uzavírá hudební publicista Josef Vlček.