Na jaké kroužky chodily děti za socialismu? Hudebka v lidušce i klub malých turistů v Pionýru

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Síť školních družin u nás začala vznikat v 50. letech minulého století. Malé děti do ní chodily po vyučování, po obědě rovnou ze školní jídelny. Prvňáčci, kteří se ještě nemohli domů vydávat sami, měli družinu povinnou a nezbylo jim nic jiného než v ní po zbytek odpoledne čekat na rodiče.

Odpoledne se dětem věnovala soudružka vychovatelka, která s nimi vypracovala úkoly. Žáci, kteří ve výuce zaostávali, měli v družině zajištěné doučování. Kromě toho se děti věnovaly také různým hrám a sportovním aktivitám. Do školních družin ale chodili malí školáci i před vyučováním. „Pamatuju si, že jsem tam chodila každé ráno na sedmou hodinu, protože rodiče chodili brzy do práce. Od třetí třídy už jsem nemusela,“ vybavuje si svá školní léta Dana Bažantová z Karlových Varů a dodává: „My jsme měli hodnou vychovatelku, takže to bylo docela fajn.“

Družiny působily přímo v budovách škol. Aby ale vůbec taková družina vznikla, byl stanoven minimální počet žáků. V roce 1950 to bylo dvacet dětí. Koncem 50. let začaly ve školách vznikat také školní kluby. Zatímco družiny navštěvovaly jen malé děti (z prvního stupně), do klubů chodili starší žáci.

Na všech socialistických školách se slavily dětské dny a byly jednou z klasických forem práce s dětmi. Pečlivě připravený program musel zaujmout děti všech věkových skupin. Pro starší děti byly k dispozici různé hry s brannými prvky, včetně střelby. Kulturní vložku pak zajišťovaly samy děti, které navštěvovaly různé školní kroužky a nacvičily program. A tak se zpívalo, recitovalo i tančilo. „U nás na škole byl pěvecký kroužek, kam jsem chodila. Zpívali jsme pravidelně nejen na dětském dnu, ale také na oslavách MDŽ nebo VŘSR,“ vzpomíná Dana Bažantová.

Pokud bylo dítě zpěvně nadané, přihlásili jej rodiče do lidové školy umění, tzv. lidušky. Hudebních oborů bylo hned několik. Děti se učily hrát nejen na hudební nástroj, ale součástí výuky byly i hodiny hudební nauky. „Pamatuju si, jak jsme se učili noty, rytmus, melodie. A psali jsme z toho také diktáty. Učitelka hrála tóny na klavír a my jsme museli poznat, co hraje za noty. Bez chyby to měl většinou málokdo,“ vzpomíná na svá léta v hudební škole Eva Marečková z Prahy.

A věřte, že učitelky se s dětmi moc nepáraly, žádná škola hrou to nebyla. „Jednou mi nešla zahrát na klavír pasáž z not a učitelka mě majzla přes prsty pravítkem,“ vybavuje si Eva. Vedle hudebních oborů chodily děti do lidušky také na výtvarku nebo pohybovou výchovu.

Pokud se dítě nevěnovalo sportu vrcholově, mohlo navštěvovat různé oddíly, které spadaly pod Základní a rekreační tělesnou výchovu (ZRTV). „Já chodila od druhé třídy na gymnastiku do Slovanu Karlovy Vary. Moc mě to bavilo, jezdili jsme i na závody. V okresním kole jsem většinou nějakou medaili vyhrála, ale v krajském už to bylo složitější. Tam jsme měli konkurenci z Plzně,“ vzpomíná Jana Krejčová z Karlových Varů. Pod hlavičkou ZRTV chodily děti také na atletiku, tenis, ale i míčové hry.

Základním úkolem domů pionýrů a mládeže (DPM) byla pomoc v rozvoji Pionýrské organizace. Plnily představy a potřeby tehdejšího režimu. Místní a městské DPM nabízely dětem různé kroužky od společenských a přírodních věd přes techniku, estetickou výchovu, tělovýchovu, brannou výchovu až po turistiku.

„Táta mi vyprávěl, že začal chodit do kroužku lodních modelářů ve 3. třídě a pokračoval až do studií na střední škole. Stavěly různé modely lodí, které mohly vypadat jako zmenšeniny opravdových lodí, ale táta měl nejraději, když si mohl loď sám vymyslet a postavit. Zúčastnil se i řady závodů,“ říká Vojtěch Jirásek z Prahy.

V době letních prázdnin jezdily děti do pionýrských táborů. A ne vždy to byla procházka růžovou zahradou. „Ve třetí třídě jsem jela na tři týdny na tábor. Spali jsme ve stanech s dřevěnou podsadou, do jídelny jsme chodili s ešusy. Nic jako mobily v té době samozřejmě neexistovalo a jedinou možností, jak se spojit s rodiči, bylo napsat dopis,“ vybavuje si Lenka Kaňovská z Prahy a dodává, že tábor byl tehdy strašný, protože skoro celé tři týdny pršelo.

„Všechno jsme měli mokré a neměli jsme věci kde usušit. Rodičům jsme nemohli napsat, aby nám přivezli náhradní věci, protože dopis by došel až po našem příjezdu,“ uzavírá své vyprávění Lenka a dodává, že dnes na to vzpomíná se smíchem. A co vy? Pamatujete si na pionýrské tábory, školní družiny a zájmové kroužky?