Článek
Na letošní červenec a srpen jen tak nezapomenou pracovníci okresních správ sociálního zabezpečení po celé republice. Lidé si ve velkém žádají o předčasný důchod. Zakrátko se totiž velmi zpřísní podmínky a kdo zaváhá, bude nadosmrti od státu pobírat méně peněz, než kdyby odešel do předčasného důchodu teď.
Politici jsou zaskočeni, řada žen středního věku tiše závidí a psycholožka Jana Markvartová pojmenovává letošní fenomén následujícími slovy. „Nejde o lenost ani neochotu. Jen touhu a pro určitý věk normální potřebu zmírnit tempo. Nemít nad sebou šéfy, a je jedno jestli v zaměstnání, nebo při podnikání, kdy jim šéfuje jejich zákazník. Chtějí věnovat čas lidem i zálibám, ke kterým se doteď pro samé povinnosti nedostaly. A chtějí si to užít, dokud jsou zdravé a ještě trochu při síle.“
Práce je jen práce, dcera je přednější
Šestapadesátileté Jany Zimové se předčasný důchod zdaleka netýká, ale kdyby to šlo, do důchodu by skočila šipku hned zítra. „V zaměstnání jsem relativně spokojená. Tedy bývala jsem,“ vysvětluje svoje současné rozpoložení. „Zlom nastal vloni, když se dceři předčasně narodila nedonošená dvojčata. Zeť dělá, co může, ale někdo musí vydělat na hypotéku a živobytí. Cítím, že teď by mělo být moje místo především vedle dcery a vnuků, práce je jen práce. Moje máma byla v mém věku už dávno doma a pomáhala mi s dětmi. Moc mě mrzí, že tuto štafetu lásky nepředávám v takové míře, jakou jsem ji dostala já, zase své holčičce,“ uzavírá Jana.
Psycholožka k tomu podotýká, že by sebou ženy neměly nechat manipulovat ekonomy a pocitem viny, když jim rodina připadá důležitější než budování kapitalismu. „Matky státu nic nedluží! Rodinná pospolitost a soudržnost nemá jen svoji lidskou hodnotu, ale i ekonomickou,“ upozorňuje. Rodiny, ve kterých jsou členové zvyklí opírat se jeden o druhého, nepožadují pomoc od státu. I z biologického hlediska platí, že když se matka z nějakého důvodu nemůže plnohodnotně starat o dítě, nejlépe ji zastoupí ne najatá odbornice, ale právě babička.
Když se práce změní v otravnou povinnost
Manažeři rádi používají slova jako „práce snů“ a mluví o poslání. Mít takovou je štěstí. Nic ale v životě netrvá věčně, tedy ani zápal a nadšení v zaměstnání. U velké části lidí podmínka „musí mě bavit“, kterou si dávali v mládí, časem přechází do „nesmí mi vadit“. Konečné stadium je „deptá mě“. A právě v tom se řada žen nachází v babičkovském období.
Sedmapadesátiletá Helena Pechová je zaměstnaná jako úřednice na pracovním úřadě. „Řeknu to na rovinu. Vůbec nevím, jestli dalších osm let, které mám ještě před sebou, vydržím,“ svěřila se. „Budu muset, ale nikdo po mně nemůže chtít, abych předstírala radost a nadšení.“ Je vyčerpaná z lidí. „Nepotkávám se s těmi spokojenými, kteří nabíjí energií, ale přesně naopak. Denně jen s vynervovanými, naštvanými, zklamanými. Agresivita stoupá. Říkám si: Co ještě musí moje generace vydržet?“
„Nejvíc mě unavuje, že musím předstírat, že unavená nejsem,“ glosuje Lenka Poláčková, která trojici žen uzavírá. Je fakt, že všechny moje starší kamarádky s nástupem do důchodu pookřály. Užívají si vnoučata i koníčky. Jasně, některé se kvůli seberealizaci nebo penězům do práce vrátily. Ale pořád je u nich takové to: „Když mě budete štvát a až nebudu chtít, tak zase z kolotoče seskočím.“
Jak jen neživořit a nestěžovat si
Legislativu nezměníte, jediné, co je v našich silách, je změnit postoj k věci, která nám nesedí. Podle psycholožky není vůbec špatné přiznat si, že už chcete v nějaké práci jen „přežít“. Důležité je jak, protože se dá i celkem hezky. Únava, stres, někdy pocit bezvýchodnosti zhoršují schopnost vidět kolem sebe pozitiva. „Je to drobnost, ale když si nezačnete nedělní odpoledne na chatě kazit připomínáním, že je zítra zase to strašné pondělí, bude vám lépe.“
Psycholožka doporučuje neřídit se kamarádkami, ale sama sebou. Začít se víc pozorovat a uvědomovat si své potřeby. Někomu, kdo je pod tlakem v zaměstnání, ze kterého nemůže odejít, by snaha zhubnout sebrala zbytky energie. Jiná žena si naopak řekne: „Mám tady před sebou ještě osm let. Šéfy, kolegy, pravidla firmy nezměním, tak aspoň udělám něco, abych se cítila lépe zdravotně i vzhledově.“ Zbavování se kil nebo zlozvyku kouření jí dává pocit, že aspoň něco ve svém životě drží pod kontrolou a mění k lepšímu. Čas, než dojdete do důchodu, jde využít i k této práci na sobě.
Změny podle své povahy
Jak prožíváte změny? Někdo je nenávidí, těžko si na ně zvyká a těžko se k nim odhodlává. Někdo je přijímá bez většího stresu. Někoho naopak nakopnou, dodají mu energii a vzrušení z nových věcí v něm probouzí endorfiny. Změny se dělí na ty, které iniciuje člověk sám, a ty, jež se mu dějí. Podle toho, jaký jste typ, se k sobě chovejte. Nepodléhejte doporučením, že když vás to v práci tak štve, musíte okamžitě podat výpověď. Pokud víte, že by vás pak čekal ještě větší stres s hledáním nové práce a finančně vás nikdo nepodrží, kouskujte si den - tím, že si každé ráno řeknete, na co se těšíte ráno, v poledne, večer. Drobnost.
O penězích bez pokrytectví
Proč tolik žen prodloužení věku odchodu do důchodu deptá? Protože jde o peníze. Ohrožují je závazky typu děti na studiích, tržní nájem, nesplacená hypotéka. Ne každý si ji zvládl vzít ve třiceti, aby ji měl v padesáti předpisově doplacenou. Peníze vás prostě drží v šachu. Jste-li sama a závislá jen na svém jednom příjmu, dvojnásob. Když víte, že do práce chodit musíte, ať je jakákoliv, zkuste psychologické cvičení: dívat se na sebe a své účinkování v ní jako na film. Jste jen divák, který celý den pozoruje Olinu, její kolegy i nadřízené a vše, co se jí děje, ale vás se to nedotýká. Jde jen o film. Tento trik pomáhá nebrat si některé věci osobně. Udržet emoce v klidu.
