Móda za socialismu: Proč nebyla k dostání pěkná barevná trička, ale černá se také nelíbila…

Ještě o desetiletí později měl totiž krásně barevné tričko jen ten, kdo si dokázal poradit po svém s tím, co bylo k dostání v obchodech. Anebo měl štěstí, že mu žádaný módní kousek přivezl někdo z kapitalistické ciziny.

Barvivo na textil Duha, které je mimochodem k dostání i v dnešních drogeriích, bylo neodmyslitelnou součástí mnoha domácností a s jeho pomocí se vytvářela trička jednobarevná i batikovaná. A ta byla zejména v 80. letech ve velké módě.

Proč byl sortiment mnoha výrobků za socialismu tak omezený? Důvodů bylo několik. Především se hospodářství plánovalo na léta dopředu, tedy se vyrábělo jen zboží, které bylo zrovna v plánu, a nikoliv v módě. Důležité nebyly trendy, ale to, aby bylo – například právě triček – alespoň relativně dost a byla cenově dostupná. A i když nelze říci, že by se barevná trika nevyráběla vůbec, jakmile se objevila na pultech, okamžitě zmizela buď k rychlým zákazníkům, nebo pod pult.

Nejvíc k dostání byla trička v bílé barvě – mimo jiné i proto, že se jednalo o součást povinného cvičebního úboru na hodiny tělesné výchovy. A díky tomu, že zejména na začátku školního roku jich byl dostatek, mohlo přijít ke slovu zmíněné domácí barvení, protože na bílou „chytaly“ jasnější odstíny samozřejmě nejlépe.

„Vzpomínám si, jak jsem měla doma vždycky zásobu bílých triček a před každou událostí, kde se mělo sejít víc kamarádů, ať to byl koncert, nebo třeba jen mejdan, jsem zvažovala, která barva by se hodila nejvíc,“ vzpomíná šedesátnice Hanka.

„Pak jsem začala barvit. Výsledek byl více či méně okouzlující, ale problémy nastaly později. Duha totiž nebyla zrovna stálobarevná a papírky proti zabarvení, které se dnes běžně vkládají do pračky, neexistovaly. A tak se stávalo, že jsem tričko nevyprala zvlášť, ale hodila ho ‚do špíny‘, a pokud si toho máma včas nevšimla, vytáhla z pračky všechno do zelena, červena nebo modra, přičemž to nově obarvené bylo hlavně zašedlé.“

Barevnou škálu omezovala také kvalita. Náš chemický průmysl nedokázal vyrobit stejně pestré a stálobarevné odstíny jako ten západní, a dokonce se někdy potýkal i s jejich zdravotní škodlivostí. Částečně lze zmínit také fakt, že tehdejší estetické požadavky sázely (a to nejen v barevnosti triček) spíše na jistou uniformitu než na pestrost a originalitu. Přílišná osobitost byla nežádoucí, a tak si k ní zejména mladí lidé pomáhali vlastními silami.

K nejlepším textilkám patřil Jitex Písek, který existuje, samozřejmě v jiné podobě a vlastnictví, dodnes. Podnik už tehdy vyráběl kvalitní barevné úpletové oděvy, tedy i trička, a do jeho podnikové prodejny jezdily zejména ženy z mnoha koutů tehdejšího Československa, protože na pultech běžných obchodů se zdejší produkty moc neohřály.

Oděvní závody vyráběly většinou oblečení světlých, pastelových, výrazově neutrálních odstínů i vzorů, což podporovalo kýženou stylovou uniformitu. Kdo vybočoval, mohl být podezřelý. A nejednalo se jen o výrazné jasné barvy, ale trochu paradoxně i o černou: takové oblečení bývalo v nabídce převážně ke smutečním či společenským příležitostem.

„Pesimistická“ černá samozřejmě nebyla zakázaná, to by ani nešlo, ale v době normalizace byla často spojována s undergroundovou kulturou, považovanou za nepřátelskou. Oblékali ji nejen příznivci kapely Plastic People of the Universe, ale i dalších nezávislých uskupení. Černá byla navíc módní na Západě, a to zejména mezi umělci a intelektuály, takže nosit „celočerné“ modely se mohlo vykládat jako nemístný obdiv k imperialistické kultuře.

Rozhodně to nebylo všude stejné, mnohde si tmavého „nezávislého“ oblečení ani nevšimli, ale když „se chtělo“, mohlo se stát důvodem k nepříjemnostem. A navíc – asi jen málo dospívajících neprojde svým „černým obdobím“, které po čase zcela přirozeně vymizí. A tak si šikovné české ruce, stejně jako v případě ostatních žádaných odstínů, poradily i v tomto: barvilo se, přešívalo a upravovalo z toho, co bylo k dostání.

>>>Retro: Jak vypadaly obchody za socialismu?