Mluvíš jako Okamura. Rétoři, kteří se zapsali do dějin. Kvůli délce projevu to ale určitě nebylo

Aniž byste se nějak blíže zajímali o naše současné politické dění, tohle nejspíš vaší pozornosti neuniklo. Předseda SPD Tomio Okamura si před týdnem stoupl v našem parlamentu za řečnický pultík a vydržel tam přesně 10 hodin a 44 minut. V rámci obstrukcí pokořil svůj loňský rekord, kdy na konci února dokázal mluvit při projednávání vládního návrhu o snížení valorizace důchodů sedm hodin a sedm minut.

Přiřadil se tak na stranu takových státníků, jakým byl například kubánský vůdce Fidel Castro, jehož projev před poslanci při jeho znovuzvolení do čela komunistického ostrovního státu v únoru 1998 trval „jen“ sedm hodin a 15 minut bez přerušení. Tomio Okamura ho tedy letos s přehledem překonal.

Obstrukce, demolování i rvačky. Poslanci se předváděli už za Rakouska

Předseda SPD tím alespoň, když už nic jiného, pobavil veřejnost. Otázka, zda je opravdu v lidských silách nemuset téměř 11 hodin na toaletu, se tak okamžitě stala hitem sociálních sítí. „Měl jste plínky?“ utahoval si z Okamury Alexandr Vondra. Ale to je tak všechno, co si budou z jeho sáhodlouhého proslovu lidé pravděpodobně pamatovat. Čtení z diplomové práce, komentování zvyků ohledně požívání alkoholu či vzpomínání na jeho první třídu, které bylo součástí projevu, to zřejmě nebude. Naštěstí je historie plná zajímavějších politických proslovů.

Počátek nauky o řečnictví alias rétoriky se datuje do dob starověkého Řecka, kdy každý, kdo se chtěl prosadit v politice, musel být především dobrý řečník. Řečnilo se prakticky všude. Na tržištích, při nejrůznějších slavnostech, na pohřbech, u soudu… Starověcí řečtí učitelé se zaměřovali na to, aby rétorova řeč posluchače co nejvíce zasáhla, a dosáhl tak pozitivního ohlasu. Což je umění, které by se mnohým politikům hodilo i dnes.

Umění promlouvat k davům se pilovalo i ve starověkém Římě. Jedním z nejznámějších a nejlepších řečníků byl kolem druhého století před Kristem senátor Marcus Porcius Cato. Kromě toho, že uměl každého přesvědčit o své pravdě, proslavil se tím, že každý projev, ať už mluvil o čemkoliv, končil větou: Ostatně soudím, že Kartágo musí být zničeno. Stal se tak symbolem úporné naléhavosti, která byla nakonec korunována úspěchem - během punských válek bylo Kartágo opravdu zničeno.

Prvním českým státníkem, který dostal možnost promluvit před oběma komorami amerického Kongresu, byl prezident Václav Havel. I jeho projev se zapsal do dějin, přestože nebyl nejlepším rétorem. Michael Žantovský, který prezidentovu řeč v Kongresu překládal do angličtiny, po letech vzpomínal, že měl na své straně hodně překážek. Nebyl žádný dobrý herec, měl mírnou vadu řeči a ještě ke všemu mluvil česky. Jak známo, sklidil ale obrovský úspěch. A to přesto, že učitel rétoriky, který mu měl pomáhat, byl z něho tak frustrovaný, že práci s ním vzdal jako beznadějnou snahu.

Václav Havel byl ale nejlepším důkazem, že na kvalitě projevu záleží až v druhé řadě, podstatný je jeho obsah. „Svou draze vykoupenou svobodu, nezávislost a znovu se rodící demokracii si už vzít nedáme,“ prohlásil mimo jiné a vzápětí sklidil dlouhý potlesk vestoje.

Velmi slavný projev přednesl v roce 1940 britský premiér Winston Churchill, když se snažil vyburcovat britskou veřejnost k odvaze čelit německé invazi. Podle historiků to byla právě jeho řeč obsahující legendární větu „Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, pot a slzy“, která posílila veřejnou morálku a následně i to, že Velká Británie se mohla postavit na stranu vítězů druhé světové války. Churchill dokázal připravit národ na nejhorší, ale zároveň vzbudit naději a zůstat pozitivní, což na něm politologové obdivují ještě dnes.

Jeden z asi nejoblíbenějších amerických prezidentů John Fitzgerald Kennedy se proslavil legendární větou: „Neptejte se, co pro vás může udělat vaše země. Ptejte se, co můžete udělat vy pro svou zemi.“ Zazněla při jeho inauguračním projevu v lednu 1961 a historikové se sice dodnes přou, zda byl i jejím autorem, nebo ji napsal některý z jeho poradců. Na to se dějiny neptají. Kennedyho navždy tento výrok proslavil.

Panovníci jsou na rozdíl od politiků na svou roli připravováni od dětství, a tak mají oproti nim nespornou výhodu. Umí to. Což dokazovala královna Alžběta II. během své dlouhé vlády neustále. Zvládala být laskavá, podpořit své podané, povzbudit je i poděkovat jim. Skvěle to zvládla i v těžkých dobách covidové pandemie, kdy pronesla svůj mimořádný televizní projev, ve kterém vzdala hold především zdravotníkům čelícím pandemii v první linii. „Společně bojujeme s nemocí a chci vás ujistit, že pokud zůstaneme jednotní a rozhodní, pak nad ní zvítězíme,“ pronesla tehdy 93letá královna. „Uspějeme - a tento úspěch bude patřit každému z nás,“ dodala. A ujistila své podanné, že i když budou muset ještě ledacos vydržet, lepší dny se vrátí. „Zase se sejdeme,“ vzkázala tehdy. A Britové ji milovali.

Magnet na ženy Karel Schwarzenberg: Hebký medvěd, který vypadal, že spí, ale uměl se bránit