MDŽ za socialismu: Rudé karafiáty, pionýři s básničkami, chlebíčky s vlašákem a chlapi namol

Osmý březen je Mezinárodním dnem žen, který souvisí s volebním právem žen a důstojnějšími pracovními podmínkami. „První Mezinárodní den žen se slavil v roce 1909 v USA a měl připomínat protesty amerických žen, které v 50. letech 19. století demonstrovaly proti nevhodným pracovním podmínkám. Záhy se začal slavit i v Evropě, včetně Rakouska-Uherska a později v Československu,“ říká historik Adam Havlík.

V Československu ho komunistická strana využívala ke své propagandě, a proto bývá často označován za socialistický svátek, kterému nemohou někteří dodnes přijít na jméno. „V období státního socialismu byl Mezinárodní den žen spojován s prezentací režimu jako systému, který podporuje ženskou emancipaci, i když v řadě ohledů bylo pojetí ženy velmi tradiční. Ze samotného MDŽ se stal postupně rituál s typickými atributy, jako byl karafiát či oslavy na pracovišti,“ vysvětluje Havlík.

Přinést manželce, mamince, přítelkyni, sestře, kolegyni nebo paní učitelce kytičku byla téměř povinnost. Před květinářstvími se v ten den tvořily dlouhé fronty. Symbolem se stal rudý karafiát – květina, kterou začali lidé po roce 1989 nesnášet (jako by za to mohla!). „Na koho se karafiáty a jiné řezané květiny nedostaly, nepohrdl bramboříkem v květináči,“ vzpomíná bývalá prodavačka Eva Krátká.

K MDŽ patřila přáníčka, která děti vyráběly ve škole pro maminky. Oslavy na pracovištích se mnohdy měnily v bouřlivé mejdany. Za peníze z ROH (Revoluční odborové hnutí byla monopolní odborová organizace, která byla zároveň nejmasovější společenskou organizací v socialistickém Československu.) se nakoupil alkohol a obložené chlebíčky. Slavilo se u stolů, které se prohýbaly pod tíhou jídla a byly ozdobené umělými květinami. Popíjelo se víno, pivo, ale také turecká káva a vedle chlebíčků se pojídaly i dortíky se šlehačkou. Kromě rudého karafiátu dostaly pracující ženy od ROH také bonboniéru, mýdlovou kazetu nebo utěrku.

Oslavy MDŽ nešly přehlédnout. Soudruzi se bavili už od rána a byly to paradoxně právě ženy, které pak druhý den nepořádek po bujarém večírku na pracovišti uklízely. Muži si v mnohých případech těchto oslav užívali víc než ženy a vraceli se domů ke svým manželkám ve značně podroušeném stavu. „Pamatuju si, jak máma tenhle den nesnášela. Táta přišel vždycky pozdě a opilý a skončilo to hádkou,“ vzpomíná dnešní padesátnice Dana Šišková z Prahy.

Kapitola sama o sobě pak byla kulturní vložka každé podnikové oslavy. Malí pionýři recitovali budovatelské verše a zpívali socialistické písně. „Pamatuju si, jak jsme s naším pěveckým kroužkem zajišťovali kulturní program pro pracovnice Státních statků,“ popisuje svůj zážitek Magda Hudcová z Dalovic u Karlových Varů. Televize zase vysílala zábavné pořady, ve kterých významní umělci recitovali ženám básně Vladislava Vančury a Jaroslava Seiferta.

Žena se oslavovala jako pracující soudružka. Vrcholem pak bylo setkání delegace vybraných žen s prezidentem a nejvyššími představiteli komunistické strany. Konalo se vždy v předvečer MDŽ na Pražském hradě a sdělovací prostředky z něj pravidelně přinášely reportáže, ve kterých nechyběly rozhovory s pozvanými soudružkami.

MDŽ ale sloužil také jako taková náhražka Svátku matek, který byl za minulého režimu potlačen. Děti kupovaly svým maminkám malé dárečky, vyráběly pro ně přáníčka, do kterých psaly, co pro ně maminka znamená a jak ji mají rády. Pro ně byl tento den Svátkem matek.