Pražská rodačka Malvína Schalek: Slavná umělkyně raději zemřela, než by malovala pro nacisty

Schalekovi si pro své bydlení uzpůsobili celé patro nad otcovými podniky. Malvinina matka Balduine zde pořádala „salony“ pro židovské i nežidovské intelektuály a milovníky umění. I když byla Malvína stydlivý introvert, později se jí matčin „výcvik“, jak se pohybovat ve společnosti, velmi hodil. Rodiče u všech dětí dbali na kvalitní vzdělání, a třebaže mluvili německy, zakládali si na tom, že jejich rod žije po generace na českém území, a byli českými vlastenci.

Když bylo Malvíně sedm let, otec nečekaně zemřel. Díky matčině schopnosti přejít z role paní domu do role podnikatelky a dál vést otcovy podniky, rodina nestrádala. Děti se nadále vzdělávaly jako za starých časů, včetně Malvíniných lekcí kreslení.

Matka se několik let po otcově smrti znovu provdala za vzdáleného bratrance, lékaře Ludwiga Schnitzera. Podnik přenechala nejstarším dětem a už jen s nejmladší Malvínou se odstěhovala za manželem do Vrchlabí. Otčím si milou, bystrou a nekonfliktní nevlastní dceru oblíbil. Když úspěšně odmaturovala na vrchlabském německém gymnáziu, aktivně se zapojil do pátrání, jak by mohla dál rozvíjet své malířské nadání. Na českém území žádné oficiální výtvarné vzdělání pro dívky neexistovalo. Malva proto odcestovala na rok do Mnichova, kde fungovala unikátní Damenakademie (Ženská akademie) s vynikající pověstí.

Po roce na scénu vstoupili příbuzní – teta Emma a strýc Carl z Vídně. Když si při jedné návštěvě Vrchlabí prohlédli Malviny kresby, nabídli jí, ať se přestěhuje k nim do Vídně. Skromná a introvertní dívka tak začala docházet na soukromé lekce malby k Marii Rosenthal-Hatschek, dámě s velkými společenskými konexemi, která své nadané žačce začala velkoryse dohazovat první zakázky.

Dalším esem v rukávu byl strýček Joseph von Simon, zvaný Pepi. Zámožný průmyslník a bankéř se oženil s mladší sestrou manželky tehdejší vídeňské hvězdy, hudebního skladatele Johanna Strausse mladšího. I Pepi vnímal, že je Malva výjimečně nadaná mladá dáma, navíc pracovitá a skromná. Pepi vlastnil mimo jiné i divadlo Theater an der Wien a nechal zde Malvíně vybudovat ateliér.

Marie Rosenthal-Hatschek a strýček Pepi pražské rodačce sice umetli cestu, ale dál už to bylo na ní. Malvína měla zvláštní, oduševnělé charizma, uměla empaticky naslouchat druhým i udržet tajemství. Její obliba stále rostla a poté, co portrétovala Katharinu Schratt, ostře sledovanou milenku císaře Franze Josefa, se stala velmi vyhledávanou umělkyní.

Její umělecký rozlet utnul 12. března 1938 anšlus. Tetina syna Oswalda, právníka rakouské socialistické strany SPO, zatklo hned nazítří gestapo a po krutém mučení zahynul v Buchenwaldu. Připojení Rakouska k Německu znamenalo pro Malvínu okamžitý odchod ze země.

Na sbalení měla jen několik hodin a s tetou Emmou a pár osobními věcmi stihly utéct do Litoměřic, kde se z 18 tisíc obyvatel skoro 11 tisíc hlásilo k německé národnosti. Ženy doufaly, že zlou dobu přečkají u Malvínina bratra Roberta Schaleka, který zde působil jako soudce krajského soudu. To ale nevyšlo. Po obsazení Sudet se Češi museli vystěhovat do vnitrozemí a pro židovské obyvatele začaly platit norimberské zákony. Těm neutekla ani ona s tetou, ani její bratr s rodinou.

V únoru 1942 se Malva ocitla v terezínském ghettu. V prvních měsících ji chránila její profese. Nacisté si v Terezíně pro svoje potřeby zařídili technické kanceláře a patřilo k nim i propagační studio. Vybraní vězni-umělci zde kreslili a malovali informační cedule, rýsovali stavební plány, vytvářeli grafické přílohy zpráv do Berlína. Ti, kteří se zde uchytili, pašovali omezené množství výtvarného materiálu ostatním. Když po příjezdu nahlásila Malvína svůj obor, ocitla se na seznamu jako rezerva za ty, kdo zemřeli na nemoci nebo byli průběžně zařazováni do deportací do vyhlazovacích táborů.

>>>Falešný dokument „Vůdce daroval Židům město“ měl přesvědčit svět, že je Terezín skvělé místo

Nikdo z vězněných se nedostal k fotoaparátu. Úlohy tajných dokumentaristů zdejšího každodenního života se ujali věznění výtvarníci. Malvína se k nim přidala. Někdejší portrétistka rakouské smetánky, která se většinu tvůrčího života pohybovala v přepychových salonech, teď zachycovala scény ze svého nového domova.

Přeplněné místnosti plné kufrů se zbytkem posledního majetku, kde ženy a děti ležely nebo seděly namačkané na třípatrových palandách a nikdo neměl sebemenší kousek soukromí. Malvina empatická povaha se projevovala i v jejím rozhodnutí portrétovat děti a seniory. Povzbuzovala tím vězně, u kterých byla pravděpodobnost přežití nejmenší. Vracela jim pocit důstojnosti: najednou nebyli jen bezejmenné duše na odpis, ale konkrétní lidé navždy zachycení jejích v kresbách.

Malva Schalek byla mezi rakouskou a německou vyšší vrstvou natolik známá, že ji znalci umění nemohli přehlédnout. Patřil mezi ně i lékař, který spolupracoval s nacisty. S vědomím, že si podepisuje rozsudek smrti, mu na jeho žádost, aby ho portrétovala, odpověděla: „Ne. Je mi už skoro šedesát dva let. Doteď jsem žila se ctí a nebudu to měnit.“ Byla zařazena do nejbližšího transportu a v Osvětimi byla zavražděna v plynové komoře. Přesné datum její smrti není známé.

Terezínští výtvarníci měli tajnou dohodu. Vždy když někdo vážně onemocněl nebo ho čekala deportace, svěřil své obrázky někomu důvěryhodnému, aby je schoval jako svědectví. Tak se stalo, že Malvina terezínská tvorba – na rozdíl od ní – přežila.

8. května 1945 projely Terezínem, kde v té době řádila epidemie skvrnitého tyfu, první jednotky Rudé armády a skrýš byla objevena. V roce 1978 napsal významný americký historik umění Tom L. Freudenheim, že se možná jedná o nejlepší a nejúplnější umělecké dílo, které přežilo holocaust. Z Malviny bohaté předválečné tvorby zůstal jen zlomek roztroušený v soukromých sbírkách. Terezínské dílo je ve sbírkách v Izraeli.

Na stopu hrdé židovské umělkyně s rodovou vazbou na Česko narazíte ve Vídni na adrese Dürergasse 5. Několik metrů od míst, kde měla svůj ateliér, se nachází budova nazvaná na její počest Malva Schalek Hof.

Zdroje: