Malířka Míla Doleželová: „Moravskou Fridu Kahlo“ milovali za oceánem, její jedinečné dílo ohromuje dodnes

Narodila se 12. listopadu 1922 v Prostějově a o svém dětství v dospělosti mluvila jen výjimečně. Pokud ano, trousila kusé informace typu: „Otec byl většinou bez zaměstnání, matka pracovala sezonně.“ Mílina matka se prezentovala jako kloboučnice, modistka a šička, ve skutečnosti spravovala prádlo středně situovaným prostějovským rodinám a klobouky vyráběla za pár korun pro stejně chudé ženy, jako byla ona sama. Otec se přiživoval jako špatně placený kancelářský pomocník, pil a v podroušeném stavu Mílu i její maminku mlátil.

Míla na domácí peklo reagovala tím, že utíkala z domova mezi největší prostějovské vyděděnce: Do cikánských uliček, kam se báli i četníci. Sice za to, že si hraje s romskými dětmi, dostávala výprask, ale stejně se mezi ně vracela.

Jednou od někoho dostala barevné křídy. „Matlala jsem jimi rozsáhlé kompozice na zdi domů, na dlažební kostky i na dveře našeho příbytku. Už tehdy jsem nemyslela na nic jiného než na malování. Ale bylo třeba si co nejrychleji vydělat na chleba,“ vzpomínala později ve svém deníku. O nějakém studiu nemohla být ani řeč. Základní školu skončila ve čtrnácti letech. A protože byl doma matčin šicí stroj, šla se učit modistkou. Život bez perspektivy navíc zhoršilo vypuknutí druhé světové války.

Prostějov měl přezdívku hanácký Jeruzalém. Před válkou v něm kromě Romů žila jedna z největších židovských komunit na Moravě. Ti všichni teď končili ve vyhlazovacích táborech. Citlivá Míla ono „mizení“ lidí spolu s neutěšenou domácí atmosférou přestávala psychicky zvládat. Napsala tetě do Plzně, že už doma nevydrží ani o den déle.

Tetě se neteře zželelo a vzala ji k sobě. Míla u ní přečkala dobu do konce války, kdy se živila jako dělnice v chemické továrně. Během monotónní dřiny si ujasnila, že chce jedině a pouze malovat. Našla si soukromého učitele, akademického malíře Františka Václava Eisenreicha, který ji nadchl pro to, aby se po válce hlásila na Akademii výtvarného umění. Přijali ji sice v roce 1946 až na podruhé, ale zato zažila obrovskou satisfakci.

Čtyřiadvacetiletou Mílu bez maturity, samouka z rozvrácené rodiny alkoholika, vedení pro její skvělé výsledky u přijímaček zařadilo rovnou do druhého ročníku do ateliéru Vladimíra Pukla. „Nechával nám dost volnosti. Neslevil ani čárku, ale na druhou stranu neomezoval náš projev. Snažil se nám vštípit, jak velká věc je dělat umění a že se nesmíme zpronevěřit. To byla má nejšťastnější léta,“ vyznávala se malířka po letech.

Po únoru 1948 se na škole spustily čistky mezi studenty i profesory. Studenti, kteří směli zůstat, dostali pokyn, že musejí navázat těsnější spojení s dělnickou třídou a chodit do fabrik na brigády. Míla odjela s kamarády na Slovensko do továrny na keramiku, ale místo angažovaných kreseb dělníků se scházela s místními Romy. Po státnicích si profesor Vladimír Pukl ze všech studentů a studentek vybral právě ji, aby u něj v ateliéru zůstala zaměstnaná jako prozatímní asistentka.

Svérázná Míla v neustále prokádrovávaném akademickém prostředí vydržela jen čtyři roky. Během té doby malovala své vzpomínky na Romy z dětství, což se nelíbilo, ale neustoupila. Sveřepě pronesla památnou větu: „Od talentu ke kumštu se leze po kolenou!“ A AVU opustila.

S partou kamarádů, kteří získali peníze na výzkum života Romů, odjela jako kreslířka na východní Slovensko. Tahle vědecká cesta byla vůbec první organizovaný podnik tohoto druhu v Československu. V každé osadě, kam skupina výzkumníků přijela, Míla skicovala a do detailů zaznamenávala způsob života, bydlení a některá tradiční řemesla slovenských Romů. Její kresby jsou proto dnes vysoce ceněné i z etnografického hlediska.

Po návratu živořila. Její obrazy se sice leckomu líbily, ale neprodávaly se. Když šla v padesátých letech s podlomeným zdravím k lékaři, prohlédl ji a prohlásil: „Milá paní, to jsou všechno důsledky podvýživy. Měla byste víc odpočívat a dobře a pravidelně jíst.“

Jednoho dne ji v nuzném ateliéru navštívil o deset let mladší student, aby ho připravila na zkoušky na akademii. Jmenoval se Jiří Mareš a v roce 1958 se vzali. Na život v Praze neměli peníze. Nastěhovali se nejprve do opuštěné cihelny v dezolátním stavu na Vysočině, kam za nimi přijela i Mílina maminka. V cihelně vydrželi tři roky a poté se přesunuli do malé vesničky Klatovec nedaleko Telče. Stále živořili, ale postupně se sžili s místními.

Nečekaný obrat přišel v roce 1966. Tehdy Míla s manželem vystavovali v oblastní galerii v Jihlavě. Nikdo neví jak, ale nachomýtla se tu francouzská novinářka a nasměrovala sem sběratele obrazů, který zrovna pobýval v Československu. Okamžitě koupil téměř všechny obrazy a přišli další zájemci. Následovalo pozvání na výstavu v Miami na Floridě (1967), v Chicagu (1969) i Mexiku (1971). Komunisti malířku za hranice nepustili, ale v roce 1972 si za utržené peníze alespoň koupila dům v Telči, kde pak žili s mužem až do smrti.

Míla byla trochu zhýčkaná tím, že se od svatby nikdy nemusela příliš zabývat praktickými záležitostmi. Všechno za ni vyřizovala maminka, která s ní a Jiřím Marešem žila ve společné domácnosti. Když v roce 1978 zemřela, v životě šestapadesátileté malířky zavládl zmatek. Ukázalo se, že Míla nemá pro praktické věci nadání, bez pomoci kamarádky si nezvládla ani objednat pravidelný dovoz obědů z telčské restaurace.

V lednu 1984 nečekaně zemřel ve dvaapadesáti manžel Jiří. Míla ztratila smysl života a několik měsíců nevzala štětec do ruky. Kromě úplně nejbližších kamarádek a hotelové služby s jídlem k sobě nikoho nepouštěla. Posledních devět let po odchodu Jiřího tak strávila v naprostém osamění. Zemřela úplně sama 30. 12. 1993. V domě bez jakékoliv vánoční výzdoby.

Zdroje: