Článek
Jde o vzkaz, že se na nás nezapomnělo, i když jsme se jako introverti nijak extra neprojevovali. Že nás ostatní nesou v paměti, i když nám na společné studentské blbnutí po škole s nimi nezbýval čas, protože nás masily skrývané starosti našich původních rodin.
Třídní sraz ze základky
Mezi srazy základek a středních škol je velký rozdíl. „Na základní škole se setkávají děti nahodile,“ říká psycholog Jan Svoboda. „V dospělosti se pak často děje, že si s bývalými spolužáky připadáme jak z jiné planety.
Čím je déle od maturity, tím méně řešíme, kdo to kam a jak dotáhl.
Životním stylem, profesně, intelektově i názorově jsme se vzdálili.“ Když se vyčerpá společné téma – vzpomínky na dětství a kolečko povídání o rodině, nastane ticho a nuda. „Je to dobrá zkušenost ve smyslu uvědomit si, jak se pohybujeme v uzavřených kruzích, dnes módně nazývaných sociální bubliny. Připomínka, že svět nelze měřit jen naším úhlem pohledu. Tato setkání ale mnohým jednou dvakrát za život stačí, protože je to pořád stejné,“ vysvětluje odborník.
Třídní sraz ze střední školy
Střední školy jsou trochu jiný příběh. Schází se na nich děti intelektově i zájmově na podobné úrovni. Z rodin s odlišnými materiálními podmínkami, ale minimálně obdobným vztahem ke vzdělání. Holky a kluci ze střední jsou unikátní i tím, že jsou jedinými svědky našeho konce dětství a vstupu do dospělosti. Nikdo jiný nás už takto neuvidí. Vztahy tak mají jinou dynamiku a středoškolské srazy bývají daleko zajímavější. Podle psychologa Jana Svobody při rozhodování, jestli na ně vyrazit, hraje roli několik faktorů. Prvním je, jaká jsme byli tenkrát parta. Kamarádská, nebo ostře konkurenční? Bylo v ní víc legrace a užívání si, nebo soupeření? Držela třída dohromady, nebo se drobila na skupinky?
Jako mladí si porovnáváme úspěšnost
Druhý faktor je současnost. Chuť vypravit se po stopách studentských let ovlivňuje naše momentální životní situace a psychické rozpoložení. „Než jsem se vdala, srazům jsem se vyhýbala,“ říká devětatřicetiletá Simona, která na rovinu přiznává, že jako mladší neměla dost sebevědomí na to být jediná ze třídy bez partnera. „V době, kdy jsem někoho hledala, mě samota hodně trápila a řeči o dětech a poznámky typu ‚Ty nikoho nemáš? Nic si z toho nedělej, někdy je to lepší, ono to manželství také není snadné…‘ bych nezvládala.“
Petr se zase před čtyřicítkou cítil trapně před spolužáky pro svoji neúspěšnost. „Když mi přišlo pozvání, byl jsem oškubaný po rozvodu, bez úspor, v pronájmu. Dva roky jsem prožil v Berlíně, odkud jsem se vrátil kvůli holce, která mi pak stejně nasadila parohy. Do toho spolužáci podnikatelé a manažeři s baráky, rodinkami. Tohle zrcadlo jsem fakt neměl zapotřebí.“
Po padesátce jsou třídní srazy nejpříjemnější
Nejnavštěvovanější jsou podle psychologa třídní srazy zhruba po padesátce. Čím je déle od maturity, tím méně řešíme, kdo to kam a jak dotáhl, protože život pocuchal peří tak nějak všem. „Všichni už vědí, že za všechno se platí a nic nebývá tak, jak se navenek jeví, “ zmiňuje Jan Svoboda. „Většinou už bývá někdo ze spolužáků po smrti. V každé třídě se najde jedinec s mnohem pohnutějšími osudy než ostatní. Někomu zemřelo dítě, je sám vážně nemocný, řešil dluhy. Všem nám život naložil, ale chceme vzpomínat hlavně na to hezké,“ uzavírá Jan Svoboda.
Co je tedy nejsilnějším motivem vypravit se na třídní sraz po mnoha letech? Chuť vidět spolužáky, dozvědět se, co je nového, zavzpomínat na staré časy, zjistit, jak se vedlo ostatním v porovnání s námi. Směsice toho všeho.
