Socialistický fenomén: Televizní seriály 70. a 80. let

Na celý tvůrčí proces dohlíželi „lidé na správných místech“. Na základě jejich připomínek scenáristé neustále přepisovali scénáře, doplňovali je, popřípadě krátili. Tato díla vyzvedávala socialistický životní ideál - hlavní hrdina v nich bojoval za nové světlé zítřky, překonával překážky a v případě potřeby přinášel i osobní oběti. A přestože propagovaly tehdejší režim, národ je miloval. Vždyť jejich tvůrci byli zkušení filmaři.

Hlavní postavou je příslušník SNB Jan Zeman (Vladimír Brabec), který se postupně vypracuje na náčelníka pražské kriminálky. Příběhy o majoru Zemanovi se staly jakýmsi fenoménem československé detektivky. Z původně zamýšleného cyklu kriminalistických případů však vznikl propagandistický seriál, který dokumentuje dramatický třídní zápas o vybudování socialismu v naší zemi za třicet let. „V jednotlivých dílech proto nejsou stíháni pachatelé kriminální trestné činnosti v pravém slova smyslu, ale spíš odpůrci režimu,“ uvádí ve své knize Propaganda nebo krimi Daniel Růžička. Na výrobě seriálu aktivně spolupracovalo Federální ministerstvo vnitra, které tvůrcům poskytovalo poradenskou, materiální i finanční pomoc.

Test: Jak dobře znáte Třicet případů majora Zemana?

Seriál sleduje osudy poslance a předsedy národního výboru ve Starém Kunštátu Františka Bavora (Zdeněk Buchvaldek), jenž se rozhodl přestavět a zmodernizovat město. Řeší problémy, které jej provází po celou dobu výstavby, a současně i osobní život poznamenaný smrtí ženy, potížemi syna Přemysla a nemanželským dítětem - dcerou Bohunkou. Na jednoho hlavního hrdinu pořádné sousto.

Zatímco Dietlovy seriály Nejmladší z rodu Hamrů, Muž na radnici nebo Sequensových Třicet případů Majora Zemana byly kritikou přijaty dobře, Ženu za pultem kritika ztrhala pro scenáristické a dramaturgické chyby. „Viděli jsme tedy dvanáctidílný seriál historek a měli jsme dojem, že byly trochu až zbytečně sladkobolné…“ napsala tehdy do redakce Rudého práva nesouhlasné vyjádření divačka Pavla Rašková z Valašského Meziříčí. Normalizační dílko z dob reálného socialismu přibližuje život obyčejné prodavačky Anny Holubové (Jiřina Švorcová) a jejích kolegyň z prodejny potravin. Natáčení probíhalo jeden rok a zúčastnilo se ho 69 herců. Přestože se většina děje odehrává v samoobsluze plné lahůdek, herci nic nedostali. „Když se po ránu na místo natáčení navezlo zboží z několika obchodů, nesměli jsme si vůbec nic vzít,“ prozradila po letech Jiřina Švorcová.

Další seriálové sedmdesátky. Hltali jste je také?

„Je léto a začínají žně. Vydáme se za volanty kombajnů napříč Československem. Prožijeme společně pracovní i osobní příběhy party kombajnérů z Nepomuku, která svádí boj o zrno na Slovensku, Hané i v jižních Čechách,“ tak byl poután sedmidílný seriál, ve kterém vedoucí výpravy Vít Kubánek (Jan Hartl) řeší konflikty s kombajnérem Bohoušem Strakou (Jiří Samek). V seriálu se řeší s naprosto kamennou tváří řada naprosto bizarních situací, které nám z dnešního pohledu přijdou k smíchu. Například, kolik rohlíků by měli kombajnéři dostávat k polévce nebo jestli je Pribináček adekvátní svačinou pro pracujícího muže.

Byli tři nerozluční studenti Zbyněk Kořínek (Jaroslav Satoranský), Vašek Pešek (Petr Kostka) a Janík Krnáč (Michal Dočolomanský). Po studiu se ale jejich cesty rozešly. Třináctidílný seriál zobrazuje osudy tří mladých inženýrů, kteří hledají své uplatnění v různých odvětvích strojírenského průmyslu. „Hlavní postava v podobě nového tkalcovského stavu má proklamovat schopnost pokroku a inovace československého strojírenství a potažmo celého průmyslu prostřednictvím výjimečných vědců, konstruktérů a vedení,“ uvádí k seriálu Kamil Činátl ve své studii Televizní realita normalizace a její ideologický kód.

Jeden ze seriálů Jaroslava Dietla, který byl napsán na objednávku tehdejšího vedení UV KSČ. Josef Pláteník v podání Jaroslava Moučky je vzorem všech ctností. Člověk chápavý a naslouchající, který ale umí rázně zasáhnout proti všem nepravostem. „Dietlovy seriály obsahovaly poučky, jež si v danou chvíli strana přála rozšířit mezi své občany – diváky,“ píše ve své studii Kamil Činátl.

Jaroslav Dietl? Něco jako Shakespeare

Hrdiny jsou vojáci základní vojenské služby komunistického režimu, jejichž osudy sledujeme od nástupu k motostřeleckému útvaru až po skončení prvního roku vojny. Seriál vznikl na objednávku jako propagandistické dílo za účelem zlepšit obraz tehdejší Československé lidové armády zejména v očích branců a ukázat, že šikana v armádě vlastně neexistuje, a pokud ano, tak jen ze strany jednotlivců, kteří jsou po zásluze potrestáni.

Televizní seriály v té době byly základním stavebním prvkem programové skladby Československé televize. Měly nás obeznámit s určitými normami chování v socialistické společnosti a zároveň také poučit, co by se mohlo stát, pokud se proti těmto normám postavíme. „Seriály se většinou snažily postihnout co nejširší diváckou obec. Byly zbavené negativních jevů, a nabízely tak jakýsi idealizovaný obraz tehdejšího Československa,“ píše se ve studii Normalizační televizní seriál, Sborník Národního muzea.

Více než 30 let po pádu komunismu však řada z nás na tyto seriály nahlíží už trochu jinak. S jistým odstupem, možná i s nadhledem. Absurdním situacím se pobaveně smějeme, propagandu komunismu mnozí z nás už nehodnotí. „Bolševické“ seriály mají úspěch i v dnešní době. Jinak by při reprízách neměly takovou sledovanost. Otázkou zůstává, co nás na nich dodnes tak láká? Plejáda skvělých herců, kteří v nich hrají a dnes jsou už ve filmovém nebi? Anebo to, že v době jejich premiér jsme byli mladí?

A jak jste na tom se znalostí legendárních českých komedií? Udělejte si test