„Sochala jako chlap“ a prožila lásku jako z románu. První česká sochařka Karla Vobišová-Žáková

Narodila se 21. ledna 1887 v jihočeském Kunžaku za Rakouska-Uherska jako třetí ze třinácti dětí mlynáře Františka Vobiše a jeho ženy Marie. První akademicky vzdělaná sochařka v Československu Karla Vobišová-Žáková později vzpomínala, že celý svůj sochařský život těžila z výborné fyzické kondice. Nenabrala ji sportem, ale množstvím tvrdé domácí fyzické práce, která na ni v početné rodině padala celé dětství.

O žádné sochařce ženě nikdy v životě neslyšela. Podle knižních vzpomínek jejího syna Karla Václava Žáka jí tento „šílený“ nápad vnukla jedna nenápadná životní epizoda. V pubertě – místo věčně těhotné matky – doprovázela k lékaři nemocnou mladší sestru. Karlu doma přísně vychovávali ve víře, a když pozorovala, jak lékař polosvlečenou sestřičku vyšetřuje, ucítila vnuknutí: Jejím úkolem na tomto světě je božskou dokonalost lidského těla zkoumat a oslavovat, a to uměleckým ztvárněním.

V roce 1911 oslavila čtyřiadvacáté narozeniny. Ve věku, kdy už její vrstevnice měly děti, se jako jediná dívka přihlásila do C. k. odborné školy sochařsko-kamenické v Hořicích. Aby zvládla talentové zkoušky, pilně docházela na soukromé lekce modelování. Poté ji pro mimořádný talent přijali rovnou do druhého ročníku. Školu dokončila ještě v období první světové války. Vedení školy ji po závěrečných zkouškách přemluvilo, aby zde ještě v následujícím roce 2016 učila. Tato nabídka jí vytrhla nejen trn z paty s bydlením a obživou, ale především se zamilovala.

Z plachého kamarádství se spolužákem Josefem Františkem Žákem se zrodil hluboký vztah, který před okolím tajili. Josef se rozhodl zkusit štěstí na Akademii výtvarných umění. Tam Karla jako žena nemohla. Zato se směla přihlásit na Umělecko-průmyslovou školu (dnešní Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze). Tehdy ještě neměla akademický status, ale kvalitou si s akademií v ničem nezadala. Především však byla nakloněna už v roce 1917 přijmout talentovanou dívku.

Ženám se brány všech fakult vysokých škol otevřely na našem území až s koncem Rakouska-Uherska a vyhlášením samostatné Československé republiky v roce 1918. Zamilovaná dvojice se tak na své vysněné instituce dostala ve stejnou dobu, za což Karla vroucně poděkovala modlitbami bohu. V té době se i zasnoubili, se svatbou ale vyčkávali, „až si ji budou moct dovolit“.

I profesory umělecko-průmyslové školy přesvědčila svým talentem. Dívce, „která sochá jako chlap“, už během studií dohazovali zakázky a umožnili jí, aby v letech 1919-1920 vyjela na stáž do Mnichova a Vídně. Tím si zase o něco prodloužila studia.

V roce 1923 se snoubenci konečně vzali. Jak svatba probíhala, znala z vyprávění prarodičů vnučka Josefína Žáková: „O přestávce si odběhli na Staroměstskou radnici na rychlý obřad. Dali si obložený chlebíček a pak se vrátili zpátky do svých škol na vyučování.“ Přátelé manželů Žákových i jejich bývalí spolužáci později vzpomínali, jak mimořádně byli oddaní jeden druhému. Josef svoji Karlu miloval a obdivoval. Vnímal ji jako tu talentovanější a maximálně ji podporoval.

Do roka po svatbě se manželům narodil první syn Přemysl. A jako studentka-matka byla teprve rarita. Aby toho nebylo málo, když byly Přemyslovi tři roky, pařížská Akademie krásných umění Karlu vybrala na stáž do ateliéru malíře a sochaře Antoina Bourdella, žáka proslulého Augusta Rodina.

I dnes se na ženu, která opustí na rok malé dítě kvůli „kariéře“, pohlíží jako na krkavčí matku. Ve 20. letech první republiky šlo o skandál. Josef se nad dobové zvyklosti povznesl, s pomocí ženských příbuzných se o synka svědomitě staral a ještě Karle posílal peníze. Každý týden si psali dopisy. Po Karlině návratu se odstěhovali do bytu v domě na Rašínově nábřeží, kde si pronajali i prostory pro ateliér. Tady se jim v roce 1929 narodil druhý syn Karel a žili zde až do své smrti.

V roce 1937 se Karla Vobišová-Žáková zařadila mezi desítku sochařů, kteří se anonymně zúčastnili soutěže o náhrobek svatého Vojtěcha, dílo určené pro kapli svatovítského chrámu na Pražském hradě. Hodnotitelé návrhů, kterým předsedal Max Švabinský, tehdy pronesli památnou větu: „Tohle nemohla navrhnout ženská.“ Karla soutěž vyhrála, ale práci na sousoší ovlivnilo vypuknutí druhé světové války. Těsně před jejím koncem došlo k události, kterou Karla s Josefem vnímali jako boží zásah shůry. „Babička zrovna pracovala v ateliéru na náhrobku, když na dům dopadla letecká bomba,“ vzpomínala vnučka Josefína Žáková. „Naštěstí nevybuchla a babička kolem ní vyběhla na schodiště a utekla do bezpečí.“

V roce 1947 arcibiskupství umístilo hotový model sousoší, připravený k odlití do kovu, do svatovítské katedrály. To už se ale k moci dostali komunisté. Rodina si dílo stihla na poslední chvíli odvézt a na dlouhá léta ukrýt. Tím Karliny slavné časy skončily. Protože s manželem odmítali tvořit budovatelské plastiky poplatné době, upadali postupně do zapomnění a žili už jeden pro druhého. Karla pak pracovala už jen za symbolický honorář a z lásky a potřeby tvořit. V roce 1952, v období tvrdých politických represí, zemřel její drahý Josef. Karla jej následovala o devět let později 7. června 1961.

V dubnu 2018 bylo v katedrále svatého Víta instalováno sousoší svatého Vojtěcha, Radly a svatého Radima podle návrhu Karly Vobišové-Žákové, nově odlité ze stříbra.

Zdroje: