Traumata z dětství, lesbický poměr a feminismus: Virginia Woolf nakonec skončila život sama

Za svůj život napsala Virginia Woolf několik románů a přes pět set esejí. Nejslavnější z nich je pravděpodobně Vlastní pokoj, který vypráví o „ženách a literatuře“. Text vznikl jako kritická přednáška, kterou spisovatelka přednesla v roce 1928 na Oxfordské univerzitě.

V době, kdy si Woolf na univerzitě stoupla za řečnický pult, sice ženy ve Velké Británii měly už několik let volební právo, ale ve společnosti ještě nepanovala shoda ohledně přístupu žen ke vzdělání. Vědomosti byly zamčené v knihovnách a univerzitách, kde je muži před ženami střežili. Protože k čemu by ženám bylo vědění, když je jejich úkolem porodit a vychovat děti, přikládat polínka do rodinného krbu, vařit večeře. Woolf odvážně upozornila na úzké propojení mezi jměním, vzděláním a tvorbou. Jen těžko nemajetné matky mohly svým dcerám odkázat majetek, aby mohly vysedávat v křesílkách obklopené knihami, přemítat a nerušeně psát. „Co dělaly naše matky?“ ptá se. Byly v domácnosti. Rodily a vychovávaly děti. A hned dává příklad – matka její přítelkyně měla třináct dětí. Je jasné, že „vydělat jmění a vychovat třináct dětí, to by nikdo nevydržel“. Navíc, v hlubší minulosti ženy dokonce neměly ani právo vlastnit majetek. Co přinesly věnem, propadlo muži. On rozhodoval o penězích.

Woolf volá po osvobození žen, nabádá k přístupu ke vzdělání. Poukazuje také na to, že aby žena mohla psát, potřebuje svůj vlastní pokoj (nejlépe klidný a zvukotěsný) a také příjem. Jenže si je vědomá toho, že „svět po lidech nežádá, aby psali básně a romány.“ A už vůbec to nežádá po ženách. Píšící ženy se tak musí vypořádat s lhostejností a přehlížením. Protože svět básnířkám a romanopiskyním neřekl, tak jako mužům se stejný nadáním, piš si. „Svět se zachechtal: Psát? K čemu je dobré to tvoje psaní?“

Woolf nicméně zůstává optimistkou. Věří, že za sto let budou ženy osvobozené, budou tvořit a zaplní zatím poloprázdnou pomyslnou poličku věnovanou „ženské literatuře“ hodnotnými díly. Současně si přeje, aby spisovatelky zapomněly na své pohlaví, aby psaly, co chtějí – klidně cestopisy a dobrodružné příběhy. „Důležité je být sám sebou. Přemýšlejte o věcech tak, jak jsou.“

Virginie Woolf byla odvážná. Nekázala vodu a nepila víno. Její eseje, romány a publikované deníky jsou otevřené, kritické, místy až syrové. Nebojí se. Je statečná. Sama se dokázala vymanit ze škatulek, do nichž konvence devatenáctého a počátku dvacátého století zavíraly ženy. Měla svůj vlastní pokoj, vydělala si dost peněz, aby mohla tvořit, manžel ji podporoval a tiskl její knihy, ubránila se nepsané povinnosti stát se matkou, měla milenku. Přesto svůj život ukončila sama.

K řece Ouse nedaleko svého domu v anglickém Rodmellu, kde si kabát naplnila kamením a vstoupila do vody, ji dlouhodobé deprese dovedly v březnu 1941. Svému manželovi zanechala dopis na rozloučenou. Duševní krizi pravděpodobně posílila i druhá světová válka. Velká Británie se vzpamatovávala z bitvy o ostrovy, Virginiin manžel byl Žid a oba se účastnili protifašistického odboje.

S těžkými psychickými stavy se spisovatelka narozená v lednu 1882 potýkala od mládí. Svůj díl na tom nesla traumata. Ve třinácti letech přišla o matku, o deset let později ztratila otce a dva roky nato svého vlastního bratra – tehdy se poprvé pokusila o sebevraždu. Po matčině smrti se její otec znovu oženil a Virginie musela několik let snášet teror a sexuální zneužívání ze strany svého nevlastního bratra George. O traumatech, navíc sexuálních, se tehdy vůbec nemluvilo. Útěchou se Virginii staly deníky, které si vedle už od dětství, a kam vše bez příkras zapisovala.

Po otcově a bratrově smrti se Virginie se svou sestrou odstěhovala z Londýna do Bloomsbury, kde se staly členkami místní skupiny intelektuálů a avantgardních umělců. Virginie se provdala za jednoho z členů – Leonarda Woolfa, který podporoval její spisovatelskou dráhu. Pořídili si ruční tiskařský stroj a založili nakladatelství Hogarth Press, které vydávalo knihy předních modernistů, například T. S. Eliota.

Ve dvacátých letech se Virginie Woolf zamilovala do spisovatelky Vity Sackville-West. Ačkoli byly obě provdané, jejich korespondence naznačuje silné city a také sexuální vztah – samy o něm psávaly jako o sapfickém a odkazovaly tak k lesbické básnířce Sapfó. Když bouřlivý románek skončil, Woolf se utápěla ve smutku a lékem se pro ni stalo psaní. V roce 1928 tak vznikl odvážný román Orlando, ve kterém hlavní hrdinka inspirovaná Vitou prochází různými dobami od alžbětinské éry až po konec dvacátých let.

Woolfová měla svůj nezaměnitelný hlas – lehce poetický, subjektivní styl, který jí dovoloval intimně se propojit s postavami a vyjádřit jejich pocity i myšlenky. Výrazně se tak projevila například ve svém románu Paní Dallowayová nebo v knize K majáku. Ve svém díle odhaluje zejména ženské nitro jako alternativu k dominantnímu mužskému pohledu na svět. Dnes jsou její knihy na poličkách knihoven a knihkupectví spolu s dalšími významnými modernisty – Jamesem Joycem nebo Marcelem Proustem. Sama pro sebe tak vydobyla to, co přála i ostatním tvůrčím ženám – být na předních místech literatury.

Od každé aspoň jednu! České autorky, které stojí za pozornost