Linda Rybová: Letošní padesátka mě neděsí, ale říkám si, co bude dál? Na plastické úpravy nejsem

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jak se nám Linda Rybová svěřila, šlo o velmi příjemné natáčení, i když se točilo ve velkých vedrech a vanilkovou zmrzlinu, kterou pro jednu scénu musela jíst celý den, teď nemůže ani vidět. Ač ji má jinak ráda. „Myslím ale, že jde o takový milý, poetický, až staromilský film. Není to žádná třeskutá komedie, spíš hezky sentimentální snímek,“ říká Linda.

Film Moře na dvoře scenáristy a režiséra Martina Horského (Ženy v běhu, Bezva ženská na krku, Srdce na dlani) vypráví příběh houslaře Josefa (Ondřej Vetchý). Ten nejraději tráví čas ve své dílně na dvoře pavlačového domu. Nikdy nebyl ani u moře. Jeho mořem je louže na dvoře, kterou chrání před vyschnutím, aby ptáci měli co pít. Nemá manželku ani děti, jen fenku Pampelišku, tajně miluje krásnou sousedku Anežku (Linda Rybová) a těší se na středeční šachové partie s nejlepším kamarádem Václavem (Jiří Langmajer). Ale život se mu náhle během okamžiku změní. Díky přátelům si začne plnit své sny, které už nechce odkládat…

Ve filmu Moře na dvoře hrajete rozvedenou ženu, která začíná nový život a žádného chlapa už nechce ani vidět. Což jí moc nevyjde. Věříte, že k nám ty nejlepší věci přicházejí, když je nejméně čekáme?

Mám zkušenost, že život je plný překvapení. A často je to opravdu tak, že když už vůbec nic nečekáte, přestanete na tom lpět a usilovat o to, tak to dostanete. Leckdy jinak, nebo i něco jiného, ale ano, řekla bych, že to funguje.

Váš filmový partner Josef v podání Ondřeje Vetchého si ve filmu začíná plnit sny, protože pochopí, že bychom neměli čekat, až… Ale žít raději tady a teď. Máte to také tak?

Strašně ráda bych to tak měla. Tím ale nemyslím, že člověk má v  daném okamžiku urvat, co se dá, to určitě ne, ale umět žít tady a teď je hrozně důležité. Mně to často moc nejde, ale snažím se. Řekla bych, že hodně lidí čeká, až… A netuší, jestli to později bude vůbec možné. V tomhle, myslím, člověka hodně naučí setkání se smrtí. To si pak připomenete, že každé další ráno je vlastně zázrak, a člověk by si to měl uvědomovat.

Přemýšlíte někdy o tom, co byste ještě chtěla v životě stihnout? Nosíte v sobě nějaký nesplněný sen?

Ale ano. Zejména ty ohledně cestování. To je věc, která mě na nějakou dobu opustila, když byly děti malé, ale teď už o tom zase přemýšlím. A také se obávám, že chci mít ještě někdy psa! To byl vždycky můj sen a z různých důvodů to nějak nešlo, respektive pořád to nejde, ale to neznamená, že po něm netoužím. Jo, naštěstí mám pořád ještě sny!

Když jsme mluvily o cestování, máte nějakou vysněnou destinaci či kontinent?

To úplně ne, ale už vím, že mě moc nelákají přeplněná města, spíš mě to táhne do přírody a do hor, které mi poslední dobou hodně chybí. A ráda bych se zase vrátila do Asie. Ani ne na klasickou dovolenou, ale spíš na nějaký trek a poznat danou zemi blíž. A také mě láká sever, kde jsem nikdy nebyla, protože nemám moc ráda zimu, ale určitě bych se tam někdy ráda vypravila.

A jsou i věci, o kterých víte, že už je v životě oželíte?

Je hodně věcí, o nichž vím, že je nechci. Nejsem člověk, který si potřebuje něco dokazovat nebo něco překonávat. Možná to souvisí s tím, že jsem od dětství dělala balet, a ten je hodně výkonnostní, navíc v životě je tolik věcí, které musíte… Možná i to mě nastavilo tak, že jsem harmonik, nemám touhu sobě či někomu něco dokazovat a jsem úplně v pohodě s tím, že některé věci v životě mít nebudu nebo je nedokážu.

A co věk? Pro mnoho žen je to ožehavé téma. Snad nevadí, když prozradím, že vás čeká letos významnější jubileum, na které tedy ani náhodou nevypadáte, ale přesto, řešíte to nějak v sobě?

Zatím hlavně s kamarádkami. S nimi to docela prožívám, ale u sebe? Já vlastně ještě nějak nevím. Už čtyřicítka byla taková podivná, a padesátka? To číslo se mi samozřejmě nelíbí, ale zase až tak moc fatálně to neberu. Člověk vnímá, že děti odrůstají, osamostatňují se, a říká si: Co teď, co bude dál? Přijde nějaká změna, bude něco jinak? Na druhou stranu nemám pocit, že by něco končilo, nejsem z toho nijak vyděšená…

A plánujete větší oslavy?

Vůbec, já nejsem moc slavící typ. Vlastně, kdyby mi třeba někdo uspořádal nečekanou oslavu, tak to by mě spíš vyděsilo. Ráda bych byla jen s nejbližšími, v klidu. Ale když teď o tom přemýšlím, budu tou dobou někde na zájezdu s divadlem, tak uvidíme, jak to celé dopadne.

Dovedete si představit, že byste jednou ráno koukla do zrcadla a řekla si: Holka, ty prostě potřebuješ botox nebo něco silnějšího!

Já na tohle vůbec nejsem, jednak mi to nepřijde zdravé a ani se mi to nelíbí. Ale to neznamená, že to odsuzuju, když to někomu pomůže se cítit líp, proč ne. Navíc na někom to asi ani nepoznáte, ale mnozí různé úpravy dost přehánějí, což není hezké. Ovšem co já vím, co bude za pět let? Ale doufám, že tohle nebude nic pro mě. Mně se vlastně moc líbí nenalíčené, přirozené tváře, ráda se na ně dívám, přijdou mi mnohem zajímavější.

Takže se také moc nelíčíte? Jak o sebe pečujete?

V civilu minimálně, úplně mi to stačí v divadle nebo při natáčení. A jak o sebe pečuju? No mám nějaké krémy, ale na ty mám často po nějaké době alergii nebo mi přestanou vyhovovat, tak je to složité. Jinak mi stačí vana teplé vody a ráda chodím na hot jógu, ta mi dělá moc dobře psychicky i fyzicky. Jen ne tak často, jak bych si přála, ono je to těžké skloubit s mým pracovním vytížením, ale snažím se co nejčastěji. Což je ve výsledku někdy jednou za měsíc…

Zmínila jste své tři děti, které se všechny vlastně vydaly ve vašich šlépějích, rozmlouvali jste jim to nějak?

Chtěli jsme, aby měly třeba gymnázium nebo nějakou „normální“ střední školu, než se rozhodnou, co budou v životě dělat, ale to se úplně nepovedlo. Tak jsme je nechali, ať si jdou svou cestou. Přáli jsme si pro ně hlavně normální dětství, proto jsme je nebrali nikam na konkurzy, ale pokud je to tímhle směrem opravdu táhne a budou šťastné, tak je to nejspíš v pořádku.

Takže jim do života nekecáte?

Ony by asi řekly, že jo, já ale myslím, že moc ne. To je také věc, která mi úplně nejde a pořád se ji musím učit. Když jsou děti malé, máte potřebu je pořád chránit a pomáhat jim, jenže to oni už teď nechtějí. Nepotřebují, aby jim člověk říkal, co mají dělat. Chtějí jen podporu a pochopení.

Když se ještě vrátíme k filmu Moře na dvoře, dá se říct, že je také o hledání lásky. Co myslíte, že je pro vztah nejdůležitější?

Tak na to asi neumím úplně odpovědět. Každý vztah je jiný, proměnlivý, záleží, v jaké etapě se zrovna nachází. Pro mě je důležité, aby byl živý a fungoval, ale co je dobré pro mě, nemusí vyhovovat jiným. Jak se říká, cizí duše, temný les. Takže si opravdu netroufám někomu radit. Ale co ráda nemám, je, když o sobě bývalí partneři nemluví hezky a hází na sebe špínu. To si říkám: A proč jsi s takovým člověkem byl? Já všechny své minulé vztahy ctím, dobře vím, co tam bylo či nebylo ideální, ale nikdy bych neřekla, že to bylo úplně špatné.

Vztahy se dnes často rozpadají i kvůli hloupostem či nedostatku trpělivosti a porozumění. Vám se daří žít ve spokojeném vztahu už přes dvacet let. Kdybyste měla říct tři věci, které jsou pro vztah nejdůležitější, co by to bylo?

V první řadě si myslím, že je to pro každého něco úplně jiného. Pro někoho je nejdůležitější práce, pro jiného děti… Také záleží hodně na věku. Něco jiného je pro vás podstatné ve dvaceti, jinak to vnímáte ve čtyřiceti nebo šedesáti. Pro mě osobně je na prvním místě asi láska, pak tolerance a přátelství. Do velké míry i svoboda a nezávislost, zkrátka nechat toho druhého volně dýchat. A občas i popřít sám sebe a být tu pro něho.

Kde můžete právě teď vidět vítězné oscarové filmy? Jeden z nich pokořil 70 let starý rekord!