Článek
Těžko se o tom mluví i píše, protože nikdo si ani na okamžik nedokáže představit, co Martina Izingová zažila. „Pamatuju si to jako dneska,“ začíná ve filmovém dokumentu své vzpomínání na okamžik, který ji navždy a zcela brutálně změnil život. Bývalý přítel, jenž neunesl tíhu rozchodu, jí chrstl do obličeje kyselinu sírovou z autobaterie. Později se ukázalo, že se na čin dlouhodobě a pečlivě připravoval, ale to bylo v tuhle chvíli pramálo důležité. Stejně jako to, že byl později za svůj čin odsouzený na 23 let do vězení.
Ojedinělá výpověď
Martina v tom okamžiku oslepla a cítila jen neuvěřitelnou bolest. Zprvu nebylo ani jisté, zda zákeřný útok přežije. Později během dlouhého a velmi náročného zotavování kývla na návrh, že celou její cestu k dalšímu životu po útoku, který nemá v našich zemích obdoby, zaznamená dokumentaristka Jarmila Štuková. Natáčení, na němž se podílela i producentka a spoluautorka scénáře Maja Hamplová, trvalo dlouhých devět let a jsou v něm zaznamenány všechny podstatné chvíle, které Martinu během té doby potkaly.
„Kyselinové útoky páchané na ženách jsme točily už před mnoha lety v Indii,“ říká Jarmila Štuková. „Téma znetvořených žen, které se vzepřely systému a dosáhly i změny míry trestu za tak otřesný čin, ve mně rezonovalo ještě dlouho poté. Pátrala jsem, zda i u nás máme podobné případy. A tak jsem potkala Martinu. Už při první schůzce jsem věděla, že její příběh chci sledovat kamerou,“ přibližuje režisérka setkání s hlavní protagonistkou svého celovečerního debutu.
U všech zásadních momentů byla Jarmila s kamerou se mnou a já jsem to vnímala především jako obrovskou podporu…
Zachytila nejen dlouhé roky složité léčby i Martininy psychické boje a propady, ale i šťastnější okamžiky, kdy se seznámila s budoucím manželem, i jejich svatbu. Jen narození jejich prvního dítěte se do dokumentu už nevešlo…
„Martina si mě získala svou odvahou jít dál, neustrnout na místě v křivdě a bolesti, po nichž by bylo v její situaci nejjednodušší sáhnout. Ona si ale vybrala jinou cestu,“ doplňuje kolegyni Maja Hamplová.
Dokument Moje nová tvář
Za svou odvahu, vůli a osvětovou činnost Martina obdržela Cenu Olgy Havlové. Světová premiéra snímku Moje nová tvář se uskuteční během 27. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (24.–29. října), kde bude uveden v soutěžní sekci Česká radost. Do českých kin snímek vstoupí 26. října. Hudbu k filmu, která jeho náladu velmi posiluje, složila známá zpěvačka a skladatelka Katarzia.
Dnes bych byla obezřetnější
Dostali jsme příležitost si ještě před premiérou snímku s Martinou popovídat a položit jí pár otázek. Jak zpětně vnímá svůj příběh a co by vzkázala ženám, které žijí v nevhodném vztahu?
Před osudným útokem vám bývalý partner vyhrožoval. Neříkáte si zpětně, že jste podcenila, jak moc by mohl být nebezpečný?
Ano. Myslím, že jsem jeho výhrůžné zprávy a nadávky opravdu brala na lehkou váhu. Svěřila jsem se rodině a nejbližším kamarádkám, ale žádné další kroky jsem nepodnikla. Dnes už bych jeho jednání šla nahlásit. Všem ženám bych doporučila nenechat si jakékoliv hrubé chování líbit a určitě se svěřit někomu blízkému, případně jít na policii. A také bych jim poradila, ať nezůstávají ve vztahu, kde nejsou spokojené a necítí se dobře. Každá žena si zaslouží milujícího a podporujícího partnera.
Natáčení dokumentu muselo být náročné. Co bylo impulzem, že jste s ním souhlasila?
S režisérkou dokumentu Jarmilou Štukovou jsme si řekly, že by bylo hezké zachytit moji cestu zpět do běžného i pracovního života. Po ztrátě zraku jsem se přihlásila na masérský kurz a Jarmilu to zaujalo. Řekly jsme si, že spolu zkusíme moje postupné kroky do nového života natáčet a uvidíme, kam až nás to zavede.
Obdivuju vaši otevřenost. Bylo těžké se k ní donutit, nebo je pro vás přirozená?
Asi ano, nepřemýšlela jsem nad tím, protože v dokumentu je můj život a reálné situace. Na začátku jsme natáčely jen s Jarmilou, což pro mě bylo, jako když vše prožívám se svojí kamarádkou. Protože ona se v průběhu natáčení stala mojí opravdu blízkou přítelkyní. U všech zásadních momentů byla s kamerou se mnou a já jsem to vnímala především jako obrovskou podporu. Doma jsem si pak natáčela videodeníky, kde jsem se svěřovala se svými pocity a s tím, co zrovna prožívám. Chtěly jsme, aby byl dokument co nejvíc autentický. Což se, myslím, povedlo.
Najít v sobě sílu žít dál muselo být nesmírně těžké, kdo vám nejvíc pomohl?
Jak moc to bylo těžké, si nikdo nedovede vůbec představit a nikomu bych to nepřála zažít. Velikou oporu jsem měla a mám v rodině a kamarádech.
Naučila jsem se nelpět na drobnostech, neřešit tolik vizuální krásu a víc se soustředit na to, co je pro mě užitečné a přináší mi něco pozitivního…
Nabídli vám i pomoc psychologa?
V péči psychologa i psychiatra jsem byla od prvního dne mého pobytu na popáleninové klinice. Nějakou dobu jsem užívala i antidepresiva, protože můj psychický stav nebyl vůbec dobrý. V terapiích jsem pak pokračovala až do loňského roku a musím říct, že mému psychologovi vděčím za hodně. Bez něj, jeho péče a pomoci bych vůbec nebyla tam, kde jsem dnes. A každému bych péči odborníka určitě doporučila.
V nemocnici jste v posledních letech byla asi víc než doma. Jaké jsou vaše zkušenosti s přístupem lékařů a celkově úrovní našeho zdravotnictví?
S péčí lékařů jsem byla velice spokojená. Zachránili mi život. Občas se ale stalo, že někdo z personálu nebyl úplně empatický, a to mému zdravotnímu stavu příliš nepřidalo. Také právě díky zkušenostem s pobytem v nemocnici jsme v rámci našeho projektu Burn Fighters začaly i s dalšími popálenými ženami pořádat přednášky pro zdravotní sestry a zdravotní personál. Dělíme se tam s nimi o naše zkušenosti s pobytem v nemocnici, co nám pomáhalo a co naopak ne. Klademe také důraz na správnou komunikaci a vysvětlování různých medicínských pojmů při hospitalizaci a v průběhu léčby.
Intimní dokument z produkce Barletta Productions představuje Martinu Izingovou jako neobyčejnou ženu, jejíž vnitřní síla a odhodlání jí pomohly překonat to, co je pro většinu z nás nepředstavitelnéFoto: Barletta
V dokumentu v jednu chvíli říkáte, že byste si přála, aby lidé neřešili kraviny. Tak se s dovolením zeptám, změnilo vám to, co se vám stalo, nějak pohled na život?
Ano, velmi. Daleko víc si vážím běžných věcí a užívám si i maličkosti. Díky mému psychologovi jsem na sobě udělala veliký kus práce. Navíc od útoku uběhlo deset let a to asi posune v myšlení každého. Naučila jsem se nelpět na drobnostech, neřešit tolik vizuální krásu a víc se soustředit na to, co je pro mě užitečné a přináší mi něco pozitivního. Hodně si vážím toho, jakou mám rodinu a přátele kolem sebe, a vůbec to neberu jako samozřejmost.
Zníte jako neuvěřitelně silná a statečná žena, přesto se ve filmu přiznáváte k zcela pochopitelným obavám či slabostem. Co vám nejvíc pomáhá najít v sobě sílu?
Moc děkuju. Já si vlastně ani nijak zvlášť silná nepřipadám. A těžko se mi na tuto otázku odpovídá. Je to asi moje vnitřní nastavení – nevzdávat se. Já vždy hledám cestu, jak by věci šly udělat nebo problémy vyřešit, než abych vymýšlela, proč to nejde.
A co vám teď dělá momentálně největší radost?
Aktuálně náš čtyřměsíční chlapeček, moc si ho s manželem užíváme. A také se těším na premiéru filmu a všechno kolem. Přála bych si, aby se díky dokumentu dostal do povědomí více náš projekt Burn Fighters, který je tu na pomoc a podporu popáleným lidem. Pořádáme srazy pro popálené, radíme lidem, jak se správně starat o jizvy, a pořádáme i preventivní besedy ve školách. V prevenci vidíme veliký smysl. Sdílíme s dětmi naše příběhy a doufáme, že na sebe budou opatrnější.
