Článek
Už jste slyšeli o trendu zvaném quiet quitting? Možná ne, přitom je dost možné, že zasáhl i vás. Ač o tiché pracovní rezignaci či tzv. tiché výpovědi natáčeli na sociálních sítích videa zejména mladí lidé z generace Z, týká se podle odborníků velké části zaměstnanců.
Co je to quiet quitting
Výraz quiet quitting se překládá jako tiché odcházení či ukončení. „Stojí na myšlence, že zaměstnanec v práci dělá přesně jen to, za co je zaplacený. Z různých důvodů nemá motivaci dělat víc, než je jeho povinnost. Já sám se proto přikláním spíš k překladu tichá rezignace,“ objasňuje Filip Mikschik, zakladatel projektu StartupJobs.
Koho se tichá rezignace týká? Pracovníků, kteří si uvědomili, že tráví velkou část svého života v práci, kde se jede na výkon, ale jejich úsilí, často nad rámec pracovní smlouvy, nikdo neocení. Snaha, aktivita a vstřícnost se berou jako samozřejmost a lidé se nedočkají často ani prostého „děkuji“. A tak dál pracují, ale o zapálenosti, motivovanosti či loajalitě nemůže být řeč. Udělají, co mají v popisu práce, ale nestráví tím ani o minutu navíc, nemají potřebu chodit s nápady či zlepšováky nebo se podílet na příjemné atmosféře.
Kde se vzala tichá rezignace
Celosvětově se termín quiet quitting začal používat v roce 2022 a poprvé jej zmínil americký kouč Bryan Creely. Následně se trend rozšířil na TikToku. Velká vlna tichých výpovědí totiž následovala během pandemie a po ní, kdy se z home office stal standard a mnozí si obtížně určovali hranice mezi prací a osobním životem. A uvědomili si, že často pracují „od nevidím do nevidím“ a práci obětují osobní prostor a zdraví, aniž by to někdo jakkoliv ocenil.
- O tom, že nastupující generace nastavuje zrcadlo a ukazuje, jak moc je důležité vybalancovat si dostatečný prostor pro osobní život, není pochyb. A rozhodně neplatí, že by mladí byli líní, jen se odmítají chlubit počtem přesčasových hodin a pokračovat v tzv. hustle culture, kde produktivita a úspěch byly cíl, a to bez ohledu na osobní život a sebepéči. A to dávno není cool.
Jak se pozná tichá rezignace
Jedná se o tichý a plíživý jev. Významným signálem je, že klesá produktivita. A zcela jistě se projeví i na pracovní atmosféře.
- Člověk, kterého se týká quiet qutting, není aktivní a nepřichází s novými nápady, nemá ambice, neusiluje o kariérní posun či povýšení, striktně si hlídá, aby nezůstal v práci přesčas, na e-maily a pracovní telefonáty nikdy neodpovídá mimo pracovní dobu, s kolegy komunikuje čistě na pracovní bázi a nikdy mimo kancelář.
- Plánují se směny na víkend, na vánoční čas? Vy rozhodně nebudete proaktivně zvedat ruku, ač dřív byste manažerovi vyšli vstříc.
- Pracujete na prezentaci pro klienta a dřív byste dbali nejen na obsah, ale vyhráli byste si i s formou, ale ukázalo se, že to nikdo neocení... Tak proč se snažit.
Jestliže zaměstnavatelé nechtějí, aby jejich lidé rezignovali, měli by změnit přístupFoto: fizkes, Shutterstock.com
Jak obnovit motivaci k práci
Quiet quitting ukazuje, že nejen prací živ je člověk a že by bylo dobré něco změnit. A nejde jen o zaměstnavatele a snížení produktivity. Mnozí zaměstnanci nechtějí chodit do práce si to jen „odsedět“, chtěli by cítit radost a smysluplnost a s chutí projevovat aktivitu i schopnosti. Proto by se měli zaměstnavatelé zamyslet nad svým přístupem. Co mají dělat?
- Ukažte výsledky. Ve chvíli, kdy zaměstnanec vidí reálné dopady své práce, dostává zpětnou vazbu a motivaci přicházet s návrhy na zlepšení.
- Nastavte očekávání. Základem je komunikace. Pravidelně mluvte s lidmi o tom, kam by se chtěli posunout a kde vy vidíte jejich potenciál.
- Dejte prostor rozvoji. Ve chvíli, kdy umožníte zaměstnancům na sobě pracovat, posílíte výrazně jejich loajalitu.
- Oceňujte. Uznáním a odměnou dáte najevo, že si vážíte práce a zaměstnanec má pro vás hodnotu. Někdy stačí poděkovat.
Míč je na straně firem
Filip Mikschik potvrzuje, že společnosti mohou motivovat své zaměstnance nad rámec standardu poměrně jasně, třeba transparentností v tom, jak si firma stojí a kam směřuje. A s tím jde ruku v ruce také přístupnost zakladatele či ředitele: „Pokud je většinu času v kanceláři obehnán nepropustnými stěnami jako Napoleon, těžko v něm a v jeho společnosti zaměstnanci naleznou zalíbení a nějakou osobní motivaci k práci.“
Ne nadarmo jsou dnes mezi pracovníky oblíbené tzv. tyrkysové společnosti s otevřenou politikou a bez hierarchického vedení. Populární je také zaměstnanecké vlastnictví, kdy zaměstnanci drží podíl ve společnosti. „S těmito přístupy si k firmě mohou lidé vytvořit vztah jako k něčemu svému, tudíž i práce nese jiné výsledky než budování pomyslného impéria někomu cizímu,“ zakončuje Filip Mikschik.
