Kapitán Demo o ženách, hulení trávy, šamanech i meditaci. Jiří Burian nejen o svém alter egu

Jméno Jiří Burian (46) je pojem ve světě hudby. Kapitán Demo je pak pojem všeobecně.

Já jsem se potkala na rozhovor s Jiřím v jeho studiu, kde pracuje na hudbě pro sebe, svého otce i další umělce. Oblečený v designovém outfitu byl otevřený tak, jak málokdy veřejně známé osobnosti bývají. Nebojí se říct, že český pop zdaleka nedosahuje světových kvalit, a on má natolik vytříbený vkus, že nemůže poslouchat jen tak něco. Že v minulosti podporoval kreativní proces drogami a dnes volí meditaci. A otevřeně řekne i to, že je podle něj mnohem důležitější jeho vztah se ženou Darinou Burianovou než s dětmi (má tři syny).

14. dubna bude v Café V lese v pražských Vršovicích křtít hned tři desky - i o tomto unikátním projektu jsme mluvili.

Jedna z prvních věcí, které na mě v souvislosti s vámi, vyskočily, byla: Jiří Burian chce změnit český pop. Jaký je podle vás český pop a proč potřebuje změnu?

V porovnání s popem třeba ve Státech je tam stále hodně práce. Já osobně mám rád producenty a interprety, kteří mají zajímavý rukopis, již mě inspirují. A posouvat český pop vnímám jako své v současnosti největší poslání.

Je potřeba kvalitní songwriting a chytré, zajímavé a cool aranže. Aby měly „něco“, co vás chytne. Baví mě, když je skladba emotivní, melodická… Z českých interpretů mě baví Calin nebo Mikolas Josef, spolupracuji s Evou Burešovou.

Pop mívá pejorativní nádech, ve smyslu popík. Vy za něj kopete a říkáte, že na hudbě pro masy není nic špatného.

Je to přežitek minulé doby, generace našich rodičů „pop“ měla za sprosté slovo. Ale stejně jako dávno neplatí, že dělat hudbu do reklamy nebo hrát v seriálu na Nově je brak, tak neplatí, že co je komerčně úspěšné, je i hloupé.

Co jste poslouchal jako malý kluk?

Já jsem byl vždycky hodně kosmopolitní a ochutnával od všeho. V dětství jsem poslouchal jak Beatles, tak třeba Žbirku, Petra Nagye a vedle toho Psí vojáky. Nejvíc mě pak zasáhla v devadesátkách kytarová scéna. Do dneška to mám pestré a ve stylech v podstatě nemám limity.

K hudbě jste měl blízko i díky otci, se kterým dlouhé roky spolupracujete. Byl tam vždy vzájemný respekt nebo i tzv. mezigenerační střet?

Já jsem nikdy necítil potřebu se vůči otci vymezovat a vůči jeho tvorbě jsem měl respekt vždy. Co se týče mezilidských vztahů, tak součástí jakési mužské dospělosti je podle mě zjištění, že táta není bůh a chci některé věci dělat jinak.

Hudbou žijete od útlého dětství, ale vystudoval jste ekonomku.

To byla trochu zástěrka, ekonomka mi umožnila odstup. Věděl jsem, že je hudba správná a jediná cesta, a od dětství mi zněla v hlavě. Ale nechtěl jsem na konzervatoř, abych nebyl příliš unifikovaný a nemusel poslouchat, jak se hudba má dělat. Chtěl jsem si ji hledat sám.

Ale zároveň jste se musel nějak živit.

Dlouhou dobu jsem dělal práce bokem, abych mohl svobodně tvořit. Chtěl jsem nejdřív projít undergroundem, hledat, experimentovat, získávat zkušenosti.

Dělal jsem DJ na firemních akcích, na svatbách, v rádiu a měl vždy více projektů a dodnes to tak mám. Dělám reklamy a reklamní songy, pracuji na komerčních zakázkách, spolupracuji se zajímavými interprety a pak je tu Kapitán Demo, jeden z hlavních ekonomických pilířů.

Byl to ten projekt, co vám dal největší svobodu, co se týče financí?

Určitě. Dal mi svobodu jak finanční, tak mentální.

Kostým a postava Kapitána Dema umožnily, že si můžete dělat, co chcete?

Je to fiktivní postava nastavená tak, že skrz ni zažíváte věci, které normálně nezažijete.

Co vedlo v roce 2008 k jeho zrodu? Co tu chybělo a proč byl potřeba velký kostým a zlaté řetězy?

Původní idea a prvotní impulz byl film Miloše Formana Muž na Měsíci, kde je hlavní postavou komik Andy Kaufman, který má alter ego Tony Cliftona, takového záporáka. A podle něj jsem si já vytvořil svého záporáka, který je zrcadlem konzumní společnosti. Proto ta nadměrná velikost…

Ale měl jsem proto i svůj osobní důvod. Hrával jsem totiž v indie kapele Southpaw a všichni ti kluci s kytarami byli vždy fit a hubení. Zatímco já občas míval bříško a řešilo se, jestli jsem přibral, nebo zhubnul…

To se řeší i u mužů?

Strašně! Ta kytarová indie scéna je navíc lehce protkaná narcismem, ono to k tomu patří. Ale mě už to přestalo bavit a vytvořil jsem si tu nadměrnou postavu. Když se z ní vysvléknu, všichni říkají, že jsem nějaký hubený.

Co pro něj bylo inspirací? Jak se tvořil design Kapitána?

Původní zadání bylo něco mezi Osvobozeným divadlem Voskovce a Wericha, rapperem Rickem Rossem a Rytmusem. Chtěl jsem, aby postava budila respekt, zároveň byla i komická.

Vaše žena říká, že když se oblečete do Dema, začíná k vám přistupovat jinak.

Jsem docela rád, že to takhle funguje. Jediný, kdo v tom moc nevidí rozdíl, jsou děti. Pro ně jsem pořád táta. Ale pamatuji se na jednu scénu, kdy nejmladšímu Adamovi byl rok, já jsem se oblékal do kostýmu a on se opravdu vyděsil… Musel jsem kostým sundat, odlíčit se, vzít si ho na tělo a uklidňovat, aby pochopil, že jsem to já.

Musíte se i učit Dema hrát, nebo naskočí hned?

Někdy se připravím. Například na jeden z nejúspěšnějších PR projektů, což byl rozhovor v DVTV. Věděl jsem, že DVTV je investigativní žurnalistika a jde tam trochu i o přetlačování eg.

A málokdo má takové ego jako Kapitán Demo.

Mým cílem bylo, aby rozhovor byl takový jako žádný předtím. A to se povedlo. Pod stolem byli schovaní moji kamarádi, pouštěli písničky jako Země vzdálená, kouřili… Byl jsem nadšený, že i moje oblíbená Daniela Drtinová odhodila masku a bavila se.

Zábavu si s vámi užijí i promotéři vašich koncertů. Máte specifické požadavky…

My si hrajeme a děláme věci jinak, ale měníme i zavedené a nudné postupy v byznysu. Jednu dobu jsme v backstagi požadovali želvy, když ale za želvu promotéři převlékali i své děti, změnili jsme to na lyžáky. Což zrovna v létě působí fakt komicky a je to víc nevinné.

Stále ale pokračuje soutěž v obložených mísách, které jsou prostě fenomén.

Pod jedním rozhovorem se rozčilovala v diskuzi paní, že vás poslouchají desetileté děti a vy jste strašně sprostí.

My sice používáme vulgární slova, ale ta milá. Na rozdíl od kolegů v jiných žánrech, jejichž poselství je vulgární a zlé, propagující vydělávání peněz a ponižování žen. Tyhle šovinistické bláboly jsme my nikdy nejeli. Za mě je to zbytečný a zcestný program.

Co do programu Kapitána Dema tematicky patří?

Egotrip té postavy a kritika společnosti a jejích zvyků. Řešíme botox, předjíždějící kamiony, přehnané charity, ezoteriku. Všechno, z čeho se dá dělat legrace a je nějakým způsobem přepísklé.

Aktuálně vám dělá radost velký trojgenerační projekt. Tři desky. Vaše, s tátou a se synem. Jak k tomu došlo?

Bylo to velmi spontánní a podařilo se propojit tři oddělené světy. Svoje děti jsem nahrával odmalička a Alvin se zatím jeví ze všech tří jako největší komediant, je jako z jiné planety. Byl by hřích nezachytit jeho surrealistické příběhy.

S otcem jsme dělali alba už dříve a teď je to jiné v tom, že jsem vyzrálý a ucelený jako muž i muzikant, přistupuji k němu jako ke kamarádovi a náš vzájemný respekt je na maximu.

Co je motivem vašich tří desek?

Chtěli jsme prostě napsat dobré písničky. Nic víc a nic míň. Společným jmenovatelem je originalita a progresivita, odvaha dělat věci jinak a po svém. Upřímně jsem u nás neslyšel jiné album v tomto žánru se sedmdesátiletým člověkem nebo osmiletým klukem. Kdy necítíte ani stáří, ani to dítě. Ale cítíte svobodu.

Netajíte se tím, že nejste rád delší dobu bez manželky a synů. Umělecký život je zároveň dost kočovný. Jak to jde dohromady?

Rodina jde s prací ruku v ruce, ale kdybych si měl vybrat, vyberu si vztah s mojí ženou a rodinou.

Hudba je ve mně od dětství, je to velmi přirozené. Ale nikdy mě nepřestane fascinovat vztah, který budujeme s manželkou, jak se měníme a jak nám to klape…

Hodně se mluví o tom, že vztah partnerský by měl mít přednost před rodičovským, je základem rodiny…

Tak to je zcela jistě. Otec a matka jsou motor, nejen po organizační stránce, nesmírně důležitá je i stránka milenecká. Ta je pro mě, jako rozeného máchovce, bazální. Potřebuji být neustále zamilovaný a svou ženu dobývat.

Abyste mohl fungovat jako hlava rodiny, zmínil jste v minulosti, že bylo třeba změnit životní styl. Mluvil jste o tom v souvislosti s alkoholem a drogami, jejichž užívání možná překročilo nějakou pro vás únosnou hranici. Co ale znamená být hlavou rodiny? Co je vaše úloha?

V podstatě jediná věc, a to být opravdový a upřímný. Od dětství se učíme kličkovat, někdy i lhát, zapírat, tzv. v tom chodit. Ale my si musíme uvědomit, a v tom dělá spousta chlapů chybu, že vaše žena není vaše matka a vaše děti nejsou rodiče, takže před nimi nemusíte a nemáte lhát…

Otevřeně mluvíte i o tom, že jste si při tvorbě pomáhal alkoholem a drogami. Nyní je ale vaší inspirací meditace a práce s hlavou.

Umělci mívají svoje berličky a i my jsme se v mládí hledali, hulili trávu… Je to součástí toho kreativního procesu, ale nesmíte na tom ujet moc. Pak totiž můžete po čase zjistit, že to vaši psychiku ovlivňuje víc, než se vám líbí.

Mým hnacím motorem byly vždy ženy a vztahy obecně. Tak jsem i poznal různé šamany a čarodějky, začal s meditacemi.

Meditování by se podle vás mělo učit ve škole.

Já se netajím tím, že je podle mě školství úplně postavené na hlavu, a představoval bych si ho jinak. Je směšné, že se neučí takové základy, jako jsou dech, meditace nebo intuice. Ale i laskavost a komunikace, formy magie nebo nadpřirozených schopností. To je něco, co jsme kdysi dávno všichni ovládali a úspěšně jsme na to zapomněli.

Nepřehlédnutelní muži: Korn, Matěj Ruppert, Kapitán Demo a další