JZD Slušovice: Socialistický zázrak vyráběl krmivo pro dobytek, pneumatiky, jogurty i počítače!

Píše se rok 1952 a v malém městě na úpatí Hostýnských a Vizovických vrchů vzniká jednotné zemědělské družstvo, stejně jako v jiných místech tehdejšího socialistického Československa. Také tady museli rolníci a někdy i proti své vůli podepsat vstup do JZD. Ještě několik let od založení nenapovídalo nic tomu, že právě JZD z malých Slušovic se stane fenoménem, o kterém se bude mluvit na Západě i v tehdejším Sovětském svazu.

Za vším stojí František Čuba, syn zemědělce a hospodáře z nedaleké Březové. Po vzoru otce mu byla píle, odhodlání a výdrž vlastní. Vysokou zemědělskou školu ukončil s červeným diplomem a v roce 1963 nastoupil do čela JZD jako jeho předseda. Pod jeho vedením se v následujících letech stala z JZD Slušovice výstavní skříň zemědělského podniku.

Ačkoliv mělo jít především o zemědělské družstvo, hned od začátku vydělávaly Slušovice i z přidružené výroby. Čuba dokázal najít mezery na československém socialistickém trhu a zaměřil se na nedostatkové zboží. Ve Slušovicích a jejich pobočkách po celé republice se vyrábělo takřka všechno: od pletiva přes nářadí, zemědělské stroje, krmivo pro dobytek až po jogurty a pneumatiky.

Do Asie se vyvážely přípravky proti hmyzu, naopak do Československa přiváželi zahraniční výrobky, které družstvo prodávalo ve svých prodejnách s názvem Kvatro. V osmdesátých letech JZD také začalo s výrobou vlastních počítačů s názvem TNS (zkratka Ten náš systém).

Vystudovaný agronom a člen KSČ Františka Čuba měl podnikatelskou vizi a přesně věděl, jak motivovat své zaměstnance. Po vzoru svého krajana Tomáše Bati nastolil model metody cukr a bič. Na pracovišti vyhlásil totální zákaz alkoholu, vyžadoval a tvrdě kontroloval pracovní kázeň. Kdo nepřišel včas do zaměstnání, nedostal ten den práci ani mzdu. Kdo z družstva odešel, už se nemohl nikdy vrátit.

„Vypsal také systém denních odměn, zavedl tabule cti a členění na kolektivy, které mezi sebou soutěžily. Ten, kdo vyřešil krajní situaci, mohl přeskočit na pozici svého šéfa. Dokázal přetáhnout schopné lidi z celé republiky. Kdo vydržel v družstvu aspoň deset let, měl nárok na štědrý důchodový program včetně obědů i večeří za dvě koruny a rekreace,“ přibližuje život v družstvu bývalý ekonom Zbyněk Petružálek.

Slušovice byly jakýmsi státem ve státě. Od konce 80. let sem vedla čtyřproudá asfaltová silnice, které lidé přezdívali Gorbačovka. V místním dobře zásobeném obchodním domě platili lidé bezhotovostně, platebními kartami, které vydávala banka zřízená zdejším JZD. Družstvo v městečku postavilo dostihovou dráhu a chovalo závodní koně, mělo vlastní leteckou společnost Air Moravia a vybudovalo dokonce testovací okruh pro západoněmeckou automobilku Audi.

Když František Čuba v roce 1987 v televizní tiskové konferenci (dostupné na youtube.com) prezentoval ekonomické údaje družstva, mnozí soudruzi v podobném postavení zřejmě pukali závistí.

Transformaci do nových poměrů po listopadové revoluci ale JZD nezvládlo a postupně se rozpadlo. V roce 1990 bylo přejmenováno na Družstevní agrokombinát Slušovice, v roce 1993 pak na Zemědělské obchodní družstvo FORUM. V roce 1997 šel podnik do likvidace, o dva roky později byl na jeho majetek prohlášen konkurz.

Jisté ale je, že v dobách řízené socialistické ekonomiky si žilo JZD Slušovice svým životem a velice šikovně nacházelo skuliny v systému, kterých dokázalo využít. „František Čuba, který v roce 2019 zemřel, je dodnes převážně na Zlínsku považován za pokračovatele podnikatele Tomáše Bati,“ uzavírá Zbyněk Petružálek.

Sbírá céčka, není to léčka! Céčkománie zasáhla v osmdesátých letech snad každého