Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Najednou jsme v tom taky a pro starý holky je to sakra jiný než být v tom. Nejhorší na tom je, že s tím nic, ale vůbec nic nenaděláme, i když starý holky jinak zvládnou úplně všechno. Najednou jsou bezmocný.
Nejdřív se snažíme si toho nevšímat, dělat, jako že nic. Jenže si všimnou ostatní. „Nechcete se posadit?“ ozve se v tramvaji. Nebo „Lístky pro seniory máte se slevou“. A vy už se, jako byste to udělaly dřív, neotočíte v domnění, že za vámi stojí nějaká stará bába, vám už totiž došlo, že jste to vy.
Ale co s tím? Vygooglíme si pár idolů z mládí, abychom se ujistily, že v tom nejsme samy. Nejdřív se nám uleví - sedmdesátiletá Mia Farrow v culíkách pobíhá po zahradě, osmdesátiletý Mick Jagger nepřestává skákat po podiu, Lenny Kravitz vypadá na třicet a Veronika Žilková zase váží jen třicet kilo.
Pak se ale naše deprese prohloubí. V culíčkách ven nepůjdeme, po pódiu neskáčeme a třicet kilo bude brzy vážit pneumatika kolem našeho pasu. Tak si vzpomeneme na okřídlenou větu – „Mladej umí bejt každej blbec.“ A pokoušíme se přijít na to, jak stárnout s grácií. Jenže na nic nepřicházíme, protože nejsme chytrej časopis.
Život žádný smysl nemá, smyslem života je žít, řekla mi maminka.
Tak prostě jsme starý holky. Každá sama za sebe. Každá po svém. V tom je možná zakopaná odpověď. Jsme totiž rozličné a s přibývajícím věkem se stáváme ještě rozličnějšími. Některý starý holky jsou pořád šťastně vdané a užívají si prohlubování svého znovu bezdětného vztahu – přiznejme si, že takových je ale málo.
Další starý holky jsou vdovy. Buď hledají nového manžela, nebo se učí žít samy se sebou.
Další žijou s někým, koho už dávno nemilujou. Možná ho úplně nesnášej, ale nemají sílu nebo odvahu s tím něco dělat. Ty se učí zdrhat a hledají si hlavně kamarádky.
Některý jsou samy jako kůl v plotě. Ty jsou prý podle výzkumů na stáří nejlépe připraveny, život je zocelil a jen tak je něco neporazí. Hodně z nás se v té nejzralejší části života snaží konečně dopídit, jaký že smysl ten život vlastně má? Mně na to odpověděla maminka. Bylo jí osmdesát pět a už leccos věděla.
„Život žádný smysl nemá, smyslem života je žít,“ řekla mi. Tak pojďme žít. Každá po svém, ale hlavně s láskou, vášní a náruživostí. I když je nám někdy smutno, měly bychom už dokázat samy sebe obelhat, kecat si a předstírat samy před sebou nadšenou, neutuchající energii. Musíme. Nic jinýho nám totiž nezbejvá. Teda přesněji – zbejvá: Můžeme jen tak přežívat. Nebo umřít.
Ale nic z toho nechceme. Protože my už víme, že ráno se probudit a zjistit, že jsme starý, je pořád o dost lepší než se ráno neprobudit. No není to důvod k veselí?
