Čtyřlístek, Mateřídouška, Ábíčko… Některé časopisy pro děti, co jsme četli za socíku, přežily dodnes

V 70. a 80. letech minulého století internet neexistoval. To si asi nedokážou dnešní mladí vůbec představit. Každý má chytrý telefon, v kterém najde to, co potřebuje. Děti minulého století informace o svých oblíbených hercích a zpěvácích získávaly v týdeníku Sedmička pionýrů, soutěžily s měsíčníkem Pionýr a nejmladší děti pak měly Ohníček a Mateřídoušku. Časopisy byly k dostání v trafice, ale ne vždy jich byl dostatek. Platilo to hlavně o Ábíčku (ABC mladých techniků a přírodovědců) a Čtyřlístku.

Týdeník Sedmička pionýrů, který byl určen pro žáky druhého stupně základních škol, vycházel v letech 1968 až 1992. Ostatně cílovou kategorii napovídal už jeho podtitul - Čtení pro chlapce a děvčata na sedm dní. Na šestnácti stranách byly k mání rozhovory s tehdy populárními a oblíbenými herci, zpěváky i sportovci. „Pamatuju si, jak jsem si vystřihovala fotky zpěváků a lepila si je do památníčku,“ vybavuje si Dana Heroldová z Karlových Varů.

A kdo chtěl své spolužáky okouzlit hrou na kytaru, mohl si písničky nacvičit podle not a textu, které byly součástí časopisu. „Mé první akordy na kytaru písniček bratrů Nedvědů jsem nacvičil podle Sedmičky a následně se blýskl u táboráku,“ vzpomíná zase Martin Frič z Prahy.

Od roku 1976 v něm vycházel francouzský komiks Asterix. O tom, že byl o časopis mezi puberťáky velký zájem, hovoří i počet výtisků. V roce 1987 byl týdenní náklad 230 000 kusů. Krátce po sametové revoluci časopis zanikl.

Krátce po svém vzniku v roce 1953 měl časopis Pionýr částečně ideologický obsah a kladl důraz převážně na sovětskou beletrii a agitační články. Celobarevný měsíčník měl 48 stran a vycházel v neobvyklém čtvercovém formátu. Pouze v letech 1968-1970 změnil svůj název na Větrník, aby se pak vrátil zpátky k názvu původnímu. V 60. letech platil za moderní, pestrý a zábavný časopis pro starší děti, který přinášel informace o nových filmech a knihách. V 80. letech měl Pionýr náklad až 130 000 výtisků. Čtrnáctideník vycházel ještě po roce 1989 pod názvem Filip. Zanikl v roce 1995.

Pro děti na prvním stupni základní školy byl určený čtrnáctideník Ohníček, který vycházel v letech 1950 až 2001. „Humorná a zábavná forma byla jeho hlavní předností, přesto ani v něm nechyběly zprávy z dění z pionýrské organizace,“ vybavuje si bývalá učitelka Květa Jirásková z Karlových Varů. Součástí obsahu byly také zprávy ze sportu nebo života tehdejších umělců či komiksy. „Nechyběly v něm ani bohaté ilustrace, později pak fotografie. Každé dítě znalo tehdy velmi oblíbeného žlutého pejska Barbánka,“ doplňuje bývalá učitelka.

První číslo měsíčníku, který hltali především mladší školáci, vyšlo 19. prosince 1945. Jeho vydávání inicioval básník František Hrubín, který se také stal jeho prvním odpovědným redaktorem. Příští rok tedy oslaví Mateřídouška kulaté osmdesátiny. Za minulého režimu stál měsíčník 1 korunu, dnes ho pořídíte za 49 Kč. Mateřídouška obsahuje komiksy, vtipy, příběhy a zajímavé články na různá témata. Součástí je také výuka angličtiny zábavnou formou.

Čtyřlístek a ábíčko byly jen pro někoho. A to doslova a do písmene! V den, kdy přicházely do trafiky, si museli jejich čtenáři přivstat. Druhý den už totiž na pultech nebyly. Měsíčník Čtyřlístek je jeden z nejznámějších komiksů, který je mezi českými dětmi oblíbený dodnes. Podle průzkumu v roce 2014 se jedná o komiks vůbec nejoblíbenější. Myšpulín, Bobík, Fifinka a Pinďa se „narodili“ v roce 1969, takže už dnes nejsou žádní mladíci, ale většina dětí v minulosti na nich vyrostla.

A jinak tomu není ani u ábíčka. Tento čtrnáctideník si díky svému širokému zaměření, poutavému zpracování témat a vystřihovánkám získal značnou čtenářskou oblibu. „Vzpomínám si, jak jsem si vždycky nařídil budík a šel brzo ráno k trafice. Měli jsme ji kousek od domova. Paní trafikantka mě vždy vítala a mé oblíbené ábíčko mi s úsměvem prodala,“ vybavuje si dnešní šedesátník Jiří Teml.

Časopis Stadión vznikl v roce 1953, navázal na týdeník Ruch v tělovýchově a sportu vycházející v letech 1945–1952, který vydávala Československá obec sokolská. Do časopisu přispívali i významní publicisté například Ota Pavel nebo Vladimír Škutina. V období normalizace byl jeho náklad až 164 000 výtisků.

Sehnat za socialismu časopis Bravo, to byl doslova majstrštyk. V českých trafikách k dostání nebyl, ale řada dětí měla příbuzné v kapitalistické cizině, odkud ho dostávala poštou. „Kamarádka Věra měla tetu v západním Německu a ta jí každý týden poslala Bravo v obálce. V den, kdy přišlo, jsme se u ní doma s holkama sešly a prohlížely si plakáty oblíbených kapel,“ vzpomíná Eva Markytánová z Karlových Varů.

S českou verzí Brava se náctiletí seznámili až v roce 1991. Obsahově byla stejná jako německá verze. Časopis se zaměřoval na mladistvé a dospívající a na jejich zájem o hudbu, partnerské vztahy a sexuální otázky, na které každých čtrnáct dní odpovídala sexuoložka Hana Fifková.