Mnichovský masakr, při kterém bylo zavražděno 11 sportovců. Jak to bylo s olympiádou v roce 1972

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Do kin 6. března 2025 vstoupil film Mnichov 1972, který je věrnou a dramatickou rekonstrukcí události, jež zásadně ovlivnila běh nejen mediálních dějin.

Díky týmu televize ABC si tak můžete znovu v přímém přenosu připomenout útok palestinských teroristů na izraelské sportovce na mnichovské olympiádě. Drama Mnichov 1972, nominované letos na Oscara v kategorii nejlepší původní scénář, popisuje běžný vysílací den z olympiády v Mnichově 1972 z pohledu novinářů. Mladý a ambiciózní televizní produkční Geoff (John Magaro) se snaží připravit sportovní vysílací plán televizní společnosti ABC. V tu dobu se pár set metrů od zázemí jejich týmu začíná odehrávat drama, ve kterém nejde o body ani vteřiny, ale o životy jedenácti izraelských sportovců, které přepadlo palestinské komando a přímo v olympijské vesnici je drželo jako rukojmí.

Ačkoliv tým sportovních novinářů má s pokrýváním tohoto typu událostí minimum zkušeností, v krátkém čase dokáže doslova v přímém přenosu do celého světa vysílat zpravodajské vstupy z místa činu. Uprostřed všudypřítomného zmatku a rychlých rozhodnutí se televizní novináři stávají nechtěnými aktéry krvavého dramatu. Napětí v týmu houstne, protože na otázku, zda má přednost zodpovědnost, nebo právo na informace, neznají jasnou odpověď. A právě fakt, že šlo o první olympiádu vysílanou živě, a dokonce barevně, sehrál svou neblahou roli.

Mnichovská tragédie je dodnes černou skvrnou na historii olympijských her.

Dvacátá olympiáda v Mnichově se měla stát oslavou sportu, lidskosti a myšlenek na mír a svobodu. Mimo jiné měla také ukázat, jak se proměnilo Německo od roku 1936, kdy olympijské hry Adolf Hitler a nacisté využili k propagaci ideálů rasové nadřazenosti a antisemitismu. O 36 let později se země, která přešla od války k míru, chtěla světu ukázat v tom nejlepším světle. Hry měly být vnímány jako technologicky vyspělé, s luxusním zázemím pro diváky i sportovce a s novým olympijským stadionem považovaným za architektonický skvost. Idyla v podobně dokonale připravené olympiády ale bohužel brzy vzala za své.

Osm členů palestinské teroristické skupiny Černé září přelezlo s batohy na zádech 5. září 1972 o půl páté ráno plot olympijské vesnice. Nikdo jim v tom nezabránil, v rámci otevřenosti byl dozor ve vesnici velmi malý. Navíc jim nechtěně pomohli kanadští sportovci, kteří teroristy považovali rovněž za sportovce vracející se opožděně do svých pokojů.

Jenže Palestinci nepřišli porážet protivníky v běhu či šermu, přišli s jasným cílem. Zabíjet. Na útok byli velmi dobře připraveni, dva z nich se dokonce nechali při stavbě vesnice zaměstnat, takže se tu dobře vyznali a zvládli si i předem obstarat klíče k pokojům přepadených Izraelců. Shodou nešťastných náhod se jim podařilo dostat zbraně i přes kontrolní stanoviště na mnichovském letišti – celníci zkontrolovali jen jeden kufr ze tří.

S batohy plnými automatických pušek, pistolí a granátů vnikli Palestinci do bloku v olympijské vesnici a zaútočili na izraelské sportovce. Zabránit se jim v tom pokusil rozhodčí zápasníků Josef Gutfreund. Když uviděl na chodbě maskované muže se zbraněmi, zakřičel, aby varoval ostatní, a vrhl se ke dveřím, které svou váhou 135 kg zablokoval. Útočníkům se postavil i vzpěrač Josef Romano. Jednoho zranil, později byl ale střelen do břicha a bez přivolané pomoci na místě zemřel.

Teroristé se následně zmocnili dalších mužů, z nichž nejmladšímu Marku Slavinovi bylo teprve osmnáct. Všem spoutali ruce a nejtěžšího Gutfreunda přivázali k židli. Jednomu ze sportovců se podařilo uniknout do pokoje Američanů, a o přepadení tak dát vědět. Kolem páté ráno už o všem věděl i mnichovský policejní prezident Manfred Schreiber a nařídil olympijskou vesnici uzavřít.

Palestinci krátce na to sdělili své požadavky – propuštění 234 palestinských vězňů v Izraeli a také dvou německých teroristů z Frakce Rudé armády (RAF). Žádali jejich bezpečný odchod do Egypta do večerních devíti hodin. V opačném případě hodlali každou hodinu zabít jednoho z rukojmích. Izraelská vláda odmítla požadavkům vyhovět, a tak Němci zkusili útočníkům nabídnout peníze a výměnu sportovců za německé dobrovolníky. Bez úspěchu. „Peníze pro nás nic neznamenají, naše životy pro nás nic neznamenají,“ odpověděli teroristé. Do olympijské vesnice pak byli vysláni policisté převlečení za sportovce. Měli prolézt větrací šachtou a zabít teroristy. Jenomže záběry chystaného zásahu se objevily v televizi, kterou teroristé sledovali. Akce tedy byla po dalších výhrůžkách zabitím rukojmích odvolána.

Nakonec útočníci přišli s požadavkem, že chtějí i s rukojmími odletět do Káhiry. To jim bylo umožněno, ale po zpackané akci na letišti, při které se policie snažila zajaté sportovce zachránit, byli nakonec všichni rukojmí zabiti. Včetně jednoho policisty. Zemřelo i 5 únosců, tři se podařilo zadržet. Paradoxem je, že o dva měsíce později se po únosu letadla Lufthansy dostali z německého vězení na svobodu. Izrael na útok odpověděl nálety na palestinské tábory v Libanonu a Sýrii. Poté bylo rozhodnuto, že budou vysledováni a zlikvidováni všichni, kdo do útoku v olympijské vesnici byli zapojeni. Cílem bylo především odradit další teroristy od podobných útoků.

>>>Kvíz: Znáte silné a dojemné příběhy legendárních českých sportovců?

Tehdejší předseda Mezinárodního olympijského výboru Avery Brundage, který zprvu nechtěl olympijské hry kvůli masakru přerušit, při pietní slavnosti konané na počest zesnulých sportovců 6. září 1972 prohlásil slavnou větu: „The games must go on!“ (Hry musí pokračovat!)

Zdroj: novinky.cz, archive.nytimes.com, plus.rozhlas.cz