Hrdina filmu Vlny přežil koncentrák i pochod smrti, naději mu vzala až totalita. Jak to bylo s Milanem Weinerem

Blíží se Čeští lvi a jeden z filmů, o kterém se bude (opět) hodně mluvit, budou určitě Vlny Jiřího Mádla. Má totiž úctyhodných čtrnáct nominací. Film mapuje osudy členů Redakce mezinárodního života Československého rozhlasu v letech 1967 a 1968, a i když to není dokument (třeba hlavní postava je kvůli potřebě filmového příběhu smyšlená), řada postav vychází ze skutečných lidí. Například Milan Weiner, šéf redakce, kterého ve filmu ztvárnil Stanislav Majer. Muž, jehož život rozhodně nebyl procházkou růžovým sadem, ale on se přesto nevzdával. Jak to bylo s Milanem Weinerem?

První srážka s tím, jak krutý umí život (nebo spíš lidé) být, přišla v době, kdy si měl Milan Weiner užívat bezstarostného mládí a studentského života. V roce 1940 chodil na gymnázium, bylo mu 16 let, ale protože pocházel z česko-židovské rodiny, byl ze školy z rasových důvodů vyloučen. Mít v těle byť jen kapku židovské krve bylo během druhé světové války v podstatě něco jako rozsudek smrti.

Té ale Weiner unikl, i když se to dá vlastně přirovnat k zázraku. V roce 1942 totiž skončil v Terezíně a pak v koncentračních táborech Osvětim a Meuselwitz (pobočný tábor Buchenwaldu). Nevyhnul se ani jednomu z mnoha pochodů smrti, při nichž zemřelo zhruba čtvrt milionu vězňů. Weinerovi se z něj ovšem spolu s pár dalšími vězni povedlo utéct (na druhý pokus). Při útěku potkali Češku, která jim v podstatě zachránila život. „Ještě než odpověděla, dala se do breku, strhla si šátek, klekla a začala Milanovi obvazovat nohu, nebo spíš to, co měl v dřeváku místo nohy, hnis a krev,“ cituje Jarmila Ivasková, která o Weinerovi v roce 2022 psala diplomovou práci, z knihy Naděje se vzdát neumím. Autorem je Miloš Pick, jenž právě s Weinerem z pochodu smrti uprchl. Azyl a vše potřebné k přežití pak do konce války našli ve vesnici Štichov.

Po válce se vrátil do Prahy, vysílený, podvyživený, ve špatném fyzickém i psychickém stavu. „Vrátil jsem se 17. 5. 1945 zcela vysílen, ztrativ dívku, nejlepšího kamaráda a bratra, s tím vším bylo třeba se vyrovnat,“ zapsal si Weiner do svého deníku, který se dochoval.

Mnoho lidí, kteří během války krutě trpěli, snadno propadlo kouzlu socialistické ideologie. Rovnost, solidarita, spravedlnost pro všechny bez ohledu na vaši rasu, vzdělání a postavení – proč by se tohle někomu, kdo poslední roky nelidsky trpěl jen kvůli svému původu, nelíbilo. Weiner už v Terezíně působil v tamní komunistické organizaci a po válce si dal oficiální přihlášku do strany.

A začal se také věnovat novinařině, i když vlastně neměl ani maturitu, absolvoval novinářský kurz ministerstva informací a pak také studoval Vysokou školu politickou a sociální, která jako jediná umožňovala vysokoškolské studium i lidem bez maturity. Dlouhé roky pracoval jako novinář na různých pozicích, v 50. letech pak kvůli antisemitským tlakům ve společnosti na ne moc významných postech a často i pod pseudonymem. Moc dobře chápal, že už nejde ani tak o socialistické ideály, jako o totalitu. V 60. letech, kdy startovalo období reforem, v něm ale zahořela opět jiskra naděje. V roce 1963 přijal místo vedoucího Redakce mezinárodního života v Československém rozhlase a do boje za svobodu slova se vrhnul po hlavě.

Byla to doba, kdy se začaly ozývat hlasy proti cenzuře, snaha o objektivní zpravodajství a podobně. A Weinerovi se v rozhlase podařilo vytvořit kolektiv inteligentních, jazykově vybavených, zkušených novinářů, kteří byli ochotní za tohle všechno spolu s ním bojovat. Součástí redakce byly takové osobnosti jako například Jiří Dientsbier (ve filmu ho hrál Vojta Kotek), Věra Šťovíčková (tu hrála Táňa Pauhofová) či Luboš Dobrovský (toho hrál Martin Hofmann). Weiner byl navíc inovátor, vymýšlel nové pořady, jimiž vysílání obohacoval. Jedním z nich byl například pořad Písničky s telefonem, kdy redaktoři naživo volali nejrůznějším politickým činitelům a pokládali jim otázky, které rozhodně nebyly neškodné. Dnes běžná věc, tehdy něco nemyslitelného. I když se totiž režim rozvolňoval, samozřejmě byla tahle odvaha stále nebezpečná a Weiner a celá jeho redakce vlastně balancovali na laně, ze kterého mohli kdykoli ve vteřině spadnout.

Všechny snahy Weinera i jeho kolegů samozřejmě vzaly za své v srpnu 1968, kdy do Československa vpadla ruská armáda. Ta vtrhla do země 21. srpna 1968, a i když se okamžitě pokusila ovládnout rozhlasové vysílání, Weinerovým redaktorům se díky vlastní odvaze i odvaze techniků podařilo vysílat ještě několik následujících dní. I když hlavní budovu rozhlasu Rusové dobyli druhý den invaze, redaktoři vysílali následující dny z různých provizorních studií po celé republice. To jsou dny, které mapuje právě film Vlny.

Těchto událostí se ale už Weiner neúčastnil, od jara 1968 ležel v nemocnici a marně bojoval s nádorovým onemocněním mozku. A mnozí se domnívají, že tahle obrovská rána, zrada a konec toho, za co bojoval, ho definitivně zlomila. Ležel v nemocnici, i v těch dramatických dnech poslouchal rádio a věděl, že jeho dny jsou u konce stejně jako naděje na demokracii v jeho zemi. „Šel jsem za ním do nemocnice a bylo to hrozné: ten skvělý rytíř Milan tam ležel bezmocně jako hromádka masa a kostí, bujná kštice mu slezla a jen ty černé oči pálily jako uhlíky z bílých prostěradel. Takhle asi vypadal v koncentráku, napadlo mě mimoděk. Měl u sebe dva tranzistory a ty ho spojovaly s námi. ‚Děláte to dobře, kluci, sem na vás pyšnej,‘ řekl mně a Lacu Porjesovi, který tam byl se mnou. Pak jsem ho ještě viděl na Vánoce 1968, převezli ho domů, vypadal o něco lépe, někdo začal věřit i na zázrak, ale ty se nikdy nedějí,“ vzpomíná v knize Zpověď dítěte svého věku Jaroslav Jírů. Milan Weiner zemřel 25. února 1969, bylo mu pouhých 44 let.

Zdroje: Český rozhlas Plus. Diplomová práce Milan Weiner a jeho postavení v médiích. Životopisná studie, Jarmila Ivasková, Novinky.cz