Jak to bylo s hrdinkou filmu Requiem pro panenku? Ta skutečná byla týraná transsexuálka plná agrese

Filip Renč natočil Requiem pro panenku před více než 34 lety, ale to na síle filmu nic nemění, mrazí z něj dodnes. A to i proto, že nejde jen o fikci, byť ne vše se stalo přesně tak, jak je vylíčeno ve filmu. Jak to bylo doopravdy s Evou Kováčovou, která škrtla sirkou v ústavu v Měděnci, a vzala tak život 26 postiženým dívkám?

Eva se nenarodila do milující rodiny, už jako miminko putovala do kojeneckého ústavu. A kdyby tuhle malou romskou holčičku po pár letech nevrátili do její rodiny, možná by se nic z tohoto děsivého příběhu nestalo. Protože fakt je ten, že na psychických problémech, které se projevovaly její nezvladatelnou agresí, má těžké dětství lví podíl.

V biologické rodině totiž malou Evu nic dobrého nečekalo. „Máma s tátou mě hodně kopali do hlavy, žhavou kukuřici mi dávali do podpaždí. Když přijela návštěva, tak mi zavázali oči, já musel každému políbit zadek a poznat, jak se kdo jmenuje. Všichni se smáli,“ popsal své dětství v roce 2009 magazínu iDnes.cz tehdy už René (Eva po revoluci prodělala změnu pohlaví).

Ten největší průšvih ale přišel, když bylo Evě dvanáct let. Vlastní otec ji roky zneužíval, ale tehdy se ji pokusil opravdu znásilnit. Nedošlo k tomu jen proto, že byl namol a jí se podařilo se mu vymanit a utéct. Eva tehdy otce udala, ale máma ji za to potrestala.

Eva opět skončila v péči sociálních pracovnic. Prošla už řadou dětských domovů, nikde si s ní ale nevěděli rady. A tak byla zbavena povinnosti školní docházky, což umožnilo umístit ji do ústavu pro mentálně postižené. I když mentální handicap neměla…

Eva se tak ocitla v Měděnci, v ústavu sociální péče, kde končily dívky, jež nebyly často schopné ani základních úkonů. Podle Evy i podle dalších výpovědí, které následovaly po tragickém požáru, místní ošetřovatelky rozhodně nebyly žádné milé tety. Naopak tam prý panovaly nelidské podmínky.

Nicméně Eva, která se na rozdíl od postižených dívek dokázala vzepřít, a vzhledem ke své nátuře to byl odpor značný, představovala problém. Mívala záchvaty vzteku, byla agresivní a těžko zvladatelná. Rozhodně to nebyla křehká dívka, jak ji ztvárnila Aňa Geislerová ve filmu.

Pravda ovšem je, že tvrdé tresty tam byly vcelku běžné. Sprchování horkou či ledovou vodou, zavírání do sklepa, přivazování k topení, to byla bohužel běžná praxe, která ale na Evu nezabírala. Jediné, co ji vždy načas zklidnilo, byly samozřejmě léky.

Eva pak tvrdila, že jich ona i ostatní dívky dostávaly koňské dávky. A zbytečně, jenže podle ošetřovatelek to byla jediná šance, jak vše zvládnout. Kde je pravda, už asi nikdy nikdo nezjistí. „Ano, dávaly jsme jim prášky, které možná byly zbytečné, ale ty jim předtím předepsali psychiatři a pediatři… Anebo pouta - přišel vedoucí a povídá: Tady máte pouta, a když bude některá zlobit, tak ji připoutejte k topení. Byl to příkaz,“ řekla v roce 2009 v rozhovoru pro iDnes.cz jedna z ošetřovatelek Marie Plevková.

Hodná se zdála být jen jedna ošetřovatelka. Podle Plevkové se snažila Evě pomoci, slibovala jí, že se jí ujme, ale nakonec jí řekla, že je její muž proti. Podle Plevkové tohle byla poslední kapka a Eva už svůj vztek nedokázala udržet.

Podle dalších teorií, a také podle Evy, to ale bylo trochu jinak. Tahle hodná ošetřovatelka udržovala s Evou lesbický vztah, a to už od doby, kdy bylo dívce třináct let. A sliby o novém domově měly být jen způsob, jak ji umlčet.

Pravdu už asi nikdo neodhalí, faktem je jen to, že Eva ve svých šestnácti letech ústav podpálila a způsobila obrovskou tragédii. Psal se rok 1984 a moc se o tom nepsalo, koneckonců za dob socialismu se o mentálně postižené zajímal málokdo. Že to ale byla nepopsatelná hrůza, dosvědčují i vzpomínky patologů, kteří na místě ohledávali mrtvé. „Celý týden jsme ohledávali a pitvali mrtvoly. Všechny jsem měl v rukou. V té době byla taková zima, že když mi k mrtvole přinesli kýbl s vodou na mytí rukou, tak často zamrzla. Přitom v tom velkém baráku hořelo po rozhrabání popela ještě týden, kdy jsme našli poslední zbytky těla,“ vzpomínal v roce 2014 pro magazín Blesk patolog Pavel Mandys. Děsivé vzpomínky měl i jeho kolega Jan Šťastný. „V Měděnci jsme byli při identifikaci odkázáni na vyšetření chrupu. Dodnes mám před očima obrazy, na které by bylo lépe zapomenout,“ řekl Blesku.

Samozřejmě následovalo vyšetřování a soud, ale žádnou extra důkladnost nečekejte. Bylo potřeba vše hlavně rychle zamést pod stůl, nedělat kolem toho pozdvižení a rychle a tiše někoho potrestat. Že v ústavu absolutně nebyly dodrženy jakékoli bezpečnostní předpisy (chyběl nouzový východ, hasicí přístroj nefungoval, telefony, z nichž se mohla volat pomoc, byly pod zámkem…), nemusela veřejnost přece vědět. A že i když ošetřovatelky určitě nebyly bez viny, měly přece jen své nadřízené, o to se také nikdo nezajímal.

A tak byla Eva za žhářství odsouzena na pět let do vězení, nepodmíněně byly odsouzeny i tři ošetřovatelky – dvě putovaly za mříže na rok, třetí na devět měsíců, a to za týrání svěřených osob. Ten, kdo Evu zbavil povinné školní docházky, čímž umožnil její umístění v ústavu pro mentálně postižené, kam jednoznačně nepatřila a kde nebyly podmínky proto, aby o ni bylo správně postaráno, zůstal bez trestu.

Ani ve vězení to ale s Evou nebylo lehké. Dopouštěla se tam výtržností, několikrát napadla ostrahu, takže si svůj trest ve výsledku prodloužila na devět let. Tradovalo se, že když to na ni přišlo, šest strážných ji nedokázalo udržet.

Když v roce 1993 opouštěla vězení, poprvé to u ní vypadalo na šťastný konec. Ujal se jí jezuitský kněz František Lízna, který měl s její divokou náturou a rozervanou duší neuvěřitelnou trpělivost. A nevzdával to, i když sám přiznával, že lehké to s ní nebylo. Dokonce Evu, u které se čím dál silněji projevovala transsexualita, podpořil v tom, aby byla tím, kým se cítí – mužem. Z Evy Kováčové se tak stal René Lízna, ale ani to nepřineslo zklidnění. „René měl záchvaty těžké agrese, hlavně vůči sobě samotnému, neustále se podřezával, rozbíjel okna, největší radost z něj měl sklenář, za kterým jsme pořád chodili,“ vzpomínal pro magazín iDnes kněz.

Šťastný byl René ve svém životě asi jen pár let, kdy se sblížil s knězovou švagrovou a žil s ní ve vztahu. Ten ale nakonec nedopadl dobře a René zůstal sám. A tehdy se málem opakovala tragická minulost. René totiž v záchvatu zapálil jejich společný byt, ovšem tentokrát už neputoval za mříže, nýbrž do léčebny. Tam žil v osamění a nešťastný, bez víry v cokoli.

V roce 2014 se za svým smutným životem rozhodl udělat definitivní tečku. Na konci července odešel z léčebny na procházku, ze které se nikdy nevrátil – jeho život vyhasl pod koly vlaku jen pár kilometrů od léčebny.

Zdroj: iDnes.cz, Novinky.cz, Blesk.cz

I příběh Elisabeth, kterou věznil vlastní otec, je děsivý, ale končí mnohem šťastněji. Roky věznil a znásilňoval vlastní dceru, ta nakonec stejně našla lásku. Jak to bylo s Josefem Fritzlem