Jak se pozná buran v tramvaji? Dere se první do dveří, nesundá si batoh a telefonuje

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Každý, kdo používá veřejnou hromadnou dopravu, by měl brát ohled na ostatní. „Málokde jsme v tak těsném kontaktu s neznámými lidmi jako v tramvaji, autobuse nebo metru. O to pozornější musíme být, protože jediný člověk ve voze, který se chová bezohledně, může otrávit cestu do práce třiceti dalším,“ vysvětluje Ladislav Špaček.

„Čekáme, až cestující vystoupí, a postavíme se vedle dveří tak, abychom jim při vystupování nepřekáželi. Je to ostatně v našem zájmu: čím plynuleji cestující vystoupí, tím rychleji budeme my uvnitř vozu,“ radí Špaček a dodává, že při nastupování bereme ohled na starší nebo obtížně pohyblivé osoby a na matky s dětmi - mají to těžší a úkolem těch mladších je nabídnout jim oporu, nebo přinejmenším na ně nespěchat.

„Do tramvaje nebo autobusu nastupuje nejdřív žena, muž jde za ní, aby jí případně pomohl,“ říká odborník na etiketu. Ale ruku na srdce. Ranní mumraj na zastávce, přijíždějící tramvaj či autobus a boj o nástup známe všichni, kdo používáme veřejnou dopravu. Velmi často vidíme, jak se muži hlava nehlava doslova rvou do dopravního prostředku a pravidlo „první nastupuje žena“ přichází vniveč.

Ti dříve narození si určitě pamatují slogan „Mladší, uvolněte místa starším“, který zněl v metru. Dnes už nás nikdo z reproduktoru k této slušnosti nenabádá a podle toho to občas vypadá. Stojící žena s taškou plnou nákupu a sedící teenager se sluchátky v uších, aniž by se obtěžoval uvolnit místo ženě, která by mohla být minimálně jeho matkou, ne-li babičkou, je k vidění poměrně často.

„V dopravních prostředcích dokážeme okamžitě ohodnotit spolucestující, jak jsou ohleduplní a empatičtí. Mělo by být samozřejmostí, že sedící mladík uvolní místo ženě, a to nejen devadesátileté babičce, ale i ženě, která jede z práce, nese tašku s nákupem, vidí na ní únavu. A samozřejmě by neměl ani zaváhat nad starým mužem či ženou, dědečkem o holi, invalidou s berlemi, těhotnou ženou či matkou s dítětem,“ tvrdí Ladislav Špaček. Realita je ovšem poněkud jiná.

Na druhou stranu ti, kterým bylo místo nabídnuto, by měli této ušlechtilosti využít. „Poděkovat, usmát se na mladíka nebo slečnu a pohledem jim dát najevo, že jejich gesto oceňujeme. Jen tak totiž zaručíme, že to udělají i příště. Věta ‚Ne, děkuji, já jedu jen dvě stanice‘ bezpečně odradí slečnu od toho, aby se pokoušela dělat lidem dobro i napříště,“ míní odborník.

Je jedno, zda posloucháte rock nebo dechovku, o vaši hudební produkci nikdo v hromadné dopravě nestojí. Někteří, především teenageři, si dokonce s oblibou přehrávají svůj play list nahlas, nikoliv do sluchátek. Málokdo však ví, že v závislosti na dopravci jde o porušování přepravních podmínek, za které může být uložena pokuta.

Samostatnou kapitolou je pak hlasité telefonování, kdy celá tramvaj ví, co bude paní vařit k večeři a že děti přinesly ze školy poznámku. „Jsme v těsném prostoru několika metrů čtverečních, které musíme sdílet s cizími lidmi, a proto se zdržíme všeho, co by mohlo pohodu cestování narušovat. Sem patří hlasité telefonování, kdy celá tramvaj musí s bezohledným spolucestujícím řešit rodinné problémy, finanční nesrovnalosti s účetní, následky včerejšího mejdanu s kamarádem. Hovory si necháme do soukromí, až vystoupíme,“ doporučuje Ladislav Špaček.

Mobilní etiketa aneb Na co byste neměli zapomínat při volání

Máte před očima situaci, kdy člověk s batohem na zádech stojí v tramvaji před vámi, otočí se a batohem vám uštědří pohlavek? Situace celkem běžná. Málokdo si batoh před vstupem do veřejné dopravy sundá. A to je špatně. „Když nastupujeme do tramvaje nebo vlaku, sundáme si batoh. Se zavazadlem na zádech jsme dvakrát tak širší, vrážíme do lidí a obtížně se prodíráme zácpou, je to bezohledné a vůči hendikepovaným cestujícím i nebezpečné,“ vysvětluje Špaček. Podobná situace může nastat i ve chvíli, kdy cestujete se svým čtyřnohým miláčkem. Přestože vy si myslíte, že váš Azorek je nejmírumilovnější tvor pod sluncem, ostatní mohou mít jiný názor. „Pes musí mít košík a držíme ho nakrátko, aby neohrožoval ostatní,“ uzavírá mistr etikety Ladislav Špaček.