Jak se pašovalo zboží za socialismu: Nelegální peníze si ženy cpaly i do podprsenek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

V Německé demokratické republice (NDR) byly levné boty. Značka Salamander něco znamenala, v přepočtu se dal pár této obuvi pořídit za 300 Kčs. Mělo to ale jedno velké úskalí. „Na cestu do NDR si mohl každý občan vyměnit oficiálně ve směnárně 80 východoněmeckých marek, děti polovinu. Ale boty Salamander stály od 100 marek výše, takže legální cestou je tehdy lidé přes hranice nedováželi,“ vzpomíná bývalý celník Pavel Strnad, který sloužil na hraničním přechodu Boží Dar – Oberwiesenthal.

V totalitě byly cesty do zahraničí vzácné. Na nákupy se šetřilo. O to víc se na ně lidé těšili. „Vzpomínám si, jak jsem nemohla ani dospat, když jsme jeli do NDR nakupovat,“ vybavuje si Jana Kostková z Karlových Varů a dodává, že vždy věděli, co se dá venku koupit lacino. Z NDR se kromě bot a dětského oblečení vozily záclony, umělohmotné nádobí (určitě si pamatujete na scénu se lžičkami z oblíbených Pelíšků), ale také různé druhy potravin, hračky a elektronika. Ovšem vyměněné peníze (80 marek na osobu) toho mnoho nedovolovaly, takřka každý si vezl peníze navíc, které si opatřil na černém trhu, aby si mohl koupit to, po čem touží. A jak tyto černé peníze převézt přes přísné kontroly na hranicích, měl předem vymyšlené. „Moje maminka byla dokonalá. Vymačkala například zubní pastu nebo mastičku a do tuby ukryla marky navíc,“ vypráví Jana. Nelegální peníze se pašovaly také v ponožkách a botách, ženy v podprsenkách nebo ve dvojitých dnech kabelek a tašek.

Kožené boty Salamander byly k sehnání v každém obchodě s obuví. Stačilo si jen vybrat. Po zaplacení jste odcházeli s úsměvem na tváři a pocitem, že máte opravdu poklad. „Na zájezd se vzaly staré obnošené, ty se tam zahodily a vyměnily za nové,“ vysvětluje tehdejší praktiky Jana Kostková. Jenže celníci nebyli hloupí, a tak vás mnohdy na hranicích při cestě zpět domů nechali vyzout a boty zabavili. „Zažil jsem, jak se lidem rozplynul sen a od hranic jeli domů s igelitovými pytlíky na nohách,“ vzpomíná bývalý řidič autobusu pravidelné linky Karlovy Vary - Karl Marx Stadt (dnešní Chemnitz) Bohuslav Hubička. Na to, jak nové boty propašovat, byla ostřílená metoda. Musely se trochu ošlapat, malinko umazat a pak to téměř na sto procent klaplo. Jednodušší byla situace, co se ýká dětského oblečení, jehož dovoz byl v 70. letech zakázán. A tak nejedno dítko jelo z nákupů ve třech tričkách a dvojích kalhotách. Pravdou je, že děti celníci moc neprohlíželi, a tak tento trik téměř vždy vyšel. Záclony zase lidé dávali pod povlaky na sedadlech v autobuse.

Při cestě za vysněným nákupem jste na hranicích dostali razítko do pasu. Při návratu se muselo vyplnit celní prohlášení, do kterého se uvedlo, co jste si koupili. „Pokud cestovali dva dospělí, mohli si nakoupit za 160 marek, ale rozhodně to neznamenalo, že si mohli koupit jedny boty za 120 marek a k tomu další zboží za 40 marek. Bylo striktně dané, že každý mohl nakoupit za svých 80 marek,“ vysvětluje bývalý celník Strnad. A tak lidé přemlouvali prodavače v NDR, aby jim vypsali účtenku na nižší cenu, kterou přikládali k celnímu prohlášení. „Bylo to vždy celkem dobrodružství, když celníci procházeli autobusem a vše kontrolovali a namátkou vyzvali dva až tři lidi k osobní kontrole do kanceláře. Když se zavřely dveře autobusu a odjíždělo se z hranic, každý si oddechl,“ uzavírá Jana Kostková.

Pokud jste se vypravili na nákupy vlastním vozem, pak jste riskovali namátkovou zevrubnou kontrolu. „Vždy se tak každé páté auto odstavilo a řidič musel vyložit úplně všechno. Prohlíželi jsme celý kufr, prostor za sedačkami i pod sedačkami. Prostě to tehdy tak bylo,“ líčí Strnad.

Nedostatkem zboží tehdy netrpělo pouze Československo, ale celý východní blok. Jen se lišily věci, které lidem chyběly, a tak si je díky vynalézavosti vždy nějakým způsobem obstarali. Pašovalo se tak zboží i směrem ven od nás.

V Bulharsku se dalo výhodně prodat silonové prádlo a košile a nejbezpečnější bylo je převést na těle. Do Rumunska se zase pašovaly cigarety. „Nejoblíbenější značka v osmdesátých letech byly zlaté Kent, ty šly na dračku. Za jeden karton mohli jet tři lidé na černo vlakem od maďarských hranic až k moři. Místo jízdenky jste dali průvodčímu karton,“ vybavuje si Eva Holakovská z Prahy, která několikrát tímto způsobem do Rumunska s kamarádkou cestovala. Z cest z Maďarska jsme si zase vozili gramofonové desky skupin, které u nás nebyly k sehnání. Ochutnali tam prvně v životě langoše a po návratu si doma dali s chutí dovezený uherák.

Retro kvíz! Pamatujete na věci, které letěly za socialismu?