Doba je plná změn, jenže co když je nesnášíte… Naučte se jednoduchý psychocvik!

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je jasné, že dospělý svéprávný člověk ví, že základním rysem života je jeho nepředvídatelnost a že osud dokáže v jednom okamžiku brutálně zrušit i ty nejpromyšlenější plány, včetně několika záložních variant. Určitě ale není povinnost se ze změn radovat – pokud nám to tedy není blízké.

Svět totiž potřebuje jak dobrodruhy, neřízené střely, průkopníky v první linii, tak také „záložáky“. Vezměte si třeba rodiny, kde jedno dítě odvážně vystřelilo za vzděláním nebo za prací do světa a často tam pak zůstalo na delší dobu – ne-li navždy. Sourozenec „zápecníček“ se pak často sám stará doma o stárnoucí rodiče. Oba svým odlišným přístupem k životním změnám něco získali i něco ztratili, ale rozhodně se nedá říct, že by to měl jeden z nich lehčí.

Za typického záložáka se považuje i dvaapadesátiletá Jitka. „Vím o sobě, že žádná revolucionářka nejsem a nikdy nebudu. Mám tři děti, do toho jsme si s manželem svépomocí stavěli barák. Už to mi vneslo do života rozruchu až až. Představa, že bych ještě měla měnit práci, mě děsila.“ Jitce se tak podařila v dnešní době už spíše výjimečná věc – v jednom zaměstnání vydržela dvacet jedna let. Za tu dobu zažila časy, kdy se o víkendu i po dovolené do práce těšila, i kdy se to začalo zhoršovat. Pomáhala si přitom zaklínadlem „všude je něco, tady aspoň vím, co od koho mohu čekat“.

Zlom nadešel rok před covidem, kdy původní majitelé firmu prodali. „Atmosféra se změnila,“ říká Jitka. Spousta lidí ze staré gardy byla odejita, přišli noví a mladší a ti „původní“ začali být spíš trpěni. A jak to zvládala? Přizpůsobila se. „O KáPéčku jsem občas slýchala, ale teď jsem ho žila,“ říká. Nevíte, o co se jedná? Je to takzvaný režim KP neboli „Konečně Pátek, Kurňa zase Pondělí…“ A dny mezi tím zvládala – až do letošního roku.

Pohár přetekl, když na Jitku nadřízená – jen o malinko starší než její dcera – velmi zostra vyjela, že v neděli neodpověděla na e-mail, i když se řeší důležitá zakázka. „A doprovodila to jedovatou poznámkou, že nepotřebuje v týmu lidi, kteří nejsou ochotní udělat ani minimum navíc. Přišlo mi to strašně líto, protože jsem firmu dotovala zadarmo svými přesčasy roky.“ Ještě ten den podala Jitka výpověď, čímž překvapila nejen své okolí, ale především sama sebe. „Vím, že se někdo zasměje, ale pro mě byl tenhle krok tak obrovským překročením vlastního stínu, jako je pro někoho odjet dělat reportáž na válečnou Ukrajinu.“

Může se tedy člověk během života a nabíráním zkušeností změnit natolik, aby ho podobné situace už tolik nesemílaly a nezaskakovaly? Psycholožka Jana Markvartová říká, že osobnost člověka se v průběhu života neustále vyvíjí. „Mozek je velmi plastický a odžitými vjemy můžeme přepisovat již vytvořené neuronové sítě novými. Vrozené potřeby ale zůstávají člověku po celý život. Mění se jen jejich projevy v našem chování a také způsoby, jak s nimi pracujeme,“ vysvětluje.

Co tedy můžeme dělat? Trénovat na drobnostech, které nás neohrožují. Vzít si místo oblíbených kalhot šaty nebo sukni a vydržet, že se v tom „necítíme“. Jít do práce jinou trasou než běžně. Porušit snídaňový rituál a dát si místo kávy třeba čaj.

A když se z probíhající změny cítíme zoufale a beznadějně, dá se použít i drobný „psychocvik“: Uberte situaci na dramatičnosti a zkuste si říct: Jaký vliv bude mít současné dění na můj život v příštích měsících nebo letech? Budu tuhle zkušenost takto prožívat ještě za deset let? Bude mi stát za to, o ní mluvit s dětmi, partnerem, přáteli? Odpověď většinou ukáže, že už ji samozřejmě zastíní jiné věci a starosti. Že se totiž většinou bojíme úplně zbytečně…

Jak být šéfkou svého života a ne ufňukanou obětí? Každé „ano“ by mělo být jen vaše rozhodnutí