Říct kamarádce, že je jí partner nevěrný? Jak nebýt vlezlý, ale ani lhostejný, když mají ostatní potíže

Modelový případ, kdy „o nic nejde“, ale i tak se pozorovatelé daného jevu ocitají v nepříjemné situaci, je nevěra. Konkrétně u někoho z přátel, člena rodiny, osoby, ke které máme blízko. Víte, že kamarádku podvádí partner: Říct jí to, nebo neříct?

Své o tom věděla třeba zpěvačka Naďa Urbánková, jejíž partner, herec Josef Abrhám, se po uši zamiloval do kolegyně Libuše Šafránkové. Čas ukázal, že pro ně dva to byla skvělá volba a osud, protože vytvořili jeden z nejláskyplnějších a nejstabilnějších manželských párů. Každý trochu vnímavější člověk si ale dokáže představit, že opouštěné zpěvačce muselo být příšerně. Zvlášť proto, že o paralelním vztahu jejího milého – kromě ní – věděli všichni okolo.

Zlomeniny srdce a poranění duše vzniklé tímto způsobem se hojí velmi dlouho a dotyčného bolí navíc také fakt, že ho na situaci neupozornili ani jeho nejbližší přátelé. Má pocit, že ho zradili, dělali z něj hlupáka, bavili se na jeho účet spolu s ostatními… Jenže třeba právě tohle je ten tenký led, na který lézt nemusíte. „Hodnotit něčí vztahy je složité, protože co se opravdu děje, vědí jen ti dva, kteří je spolu prožívají,“ podotýká psycholožka Jana Markvartová. „Připomínají ledovec vynořený z moře. Okolí vidí pevnou část čnící nad hladinou, ne ten spodek pod vodou, který už třeba prudce taje.“

Podle odbornice by se měli svědkové cizích nevěr držet zpátky. Když má kamarádka podezření a zeptá se napřímo, tak je jen na nich, jestli jí řeknou pravdu, nebo ne, ale není to jejich povinnost. „Nejde o zradu ani alibismus. Ale když neběží o život a zdraví, nikdo po vás jakoukoliv angažovanost chtít nemůže,“ říká k tomu psycholožka.

Nevyžádanými – i když pravdivými – informacemi se můžete připravit o přátelství nebo si pošramotit vztahy v rodině. Na posla špatných zpráv se často přesměruje nenávist za zpackaný vztah. Případně když se z něj dotyčný oklepe, chce začít znova s čistým štítem a svědka svých těžkých chvilek odstřihne.

Zcela jiný příběh však představují závažná trápení druhých, pro která sice máme jen nepřímé důkazy, ale něco prokazatelně nehraje. „Křik a rány od sousedů, to je něco, co by nemělo nechat lhostejného nikoho. Ačkoliv i nás násilník děsí a vyhrožuje mstou, že si nás podá, pokud budeme strkat ‚rypák‘ do záležitostí jeho rodiny, a oběť nás ujišťuje, že je v pohodě, policie se dá volat i anonymně. Neovlivníte, jak se bude situace vyvíjet dál, ale za sebe víte, že jste udělali aspoň něco. Vděk nečekejte, spíš potíže. Oběť je v úplně jiné psychické kondici než vy. Nemá odstup, často je na násilníkovi existenčně závislá, je zlomená. Všímavé okolí je ale často její jedinou šancí na záchranu,“ upozorňuje odbornice.

Sousedy, kolegy či známé od vidění ještě jakž takž nepřehlížíme. Ale jak je to se zcela cizími lidmi, kdy je závažnost okolností někdy obtížně rozpoznatelná? Pozvracený člověk ležící na ulici může být epileptik stejně jako zdrogovaný jedinec. Motající se osoba může být opilá stejně jako po mozkové příhodě. Jak se rozhodnout? „V době mobilních telefonů lze vždycky zavolat policii nebo záchranku. Zburcovat lidi okolo sebe, aby vás bylo víc, jestli se sami bojíme. Nikdy není žádný důvod – jakmile jde o lidskou bytost – dělat, že nic nevidíme, ujet, utéct, záměrně ignorovat a pak si to ještě zdůvodnit. Představte si na místě dotyčného sami sebe nebo svoje blízké,“ uzavírá Jana Markvartová.

Jsi hnusná a tlustá! Co je to za lidi, kteří rádi komentují, jak kdo vypadá a kolik má kilo?