Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Můj dosavadní vztah ke kreslení a malování vypadal tak, že jednou za rok jsem si před cestou na dovolenou sbalila do kufru akvarelové barvičky, tužky, pastelky a skicák. V prázdninové destinaci jsem si to všechno slavnostně donesla na pláž, kde jsem se snažila zachytit bílý útes vystupující z moře, krásu západu slunce, slunečníky na pláži nebo jiné podobně banální téma. Neměla jsem jinou ambici než napatlat si hezký kýč, který si pak vyfotím na Instagram. Po pár minutách jsem frustrovaně zjistila, že mi to nejde, že každá razantnější čára na papír mi způsobuje úzkost, protože nevypadá, tak jak chci, a barvy se mi rozpíjejí úplně jinak, než si představuju. Tak jsem barvičky zase zabalila a jenom jsem se opalovala.
V průběhu roku jsem se občas toulala po papírnictvích a obdivovala výtvarné potřeby, které mi braly dech svou sofistikovaností i cenou. Občas jsem si koupila hezký nový skicák, do kterého se mi pak nechtělo kreslit, protože mi přišlo škoda pokazit ho ošklivými obrázky.
Zjistila jsem, že mě baví být začátečníkem a zkoušet nové věci beze strachu, že to zase zkazím.
Do kurzu kreslení jsem se přihlásila letos po Novém roce, v tom dlouhém pošmourném období bez sněhu, kdy novoroční předsevzetí upadají do zapomnění a člověk nemá na co se těšit. První věc, kterou jsem po příchodu do učebny zjistila, byla, že ze všech osmi či deseti účastníků jsem nejstarší a zároveň jediná, kdo, jaké překvapení, neumí kreslit. Naše učitelka hned na té první lekci rozbořila všechny moje domněnky o tom, jak to v takovém kurzu vypadá. Představovala jsem si, že budeme tři hodiny šmudlat uhlem nějaký kužel nebo kostku na podstavci. Ale ne. Rozdala nám velké archy papíru a fixy: „Budu vám promítat fotky ptáků. Na každou skicu máte minutu.“ Následující půlhodina razantně zaútočila na všechny moje úzkosti, aspoň ty spojené s kreslením. Když máte minutu času, nemůžete váhavě zírat na papír a bát se udělat čáru. Prostě ji uděláte. A pak další a další. Samozřejmě, většina mých ptáků vypadala jako roztřesené koule se zobákem nebo gumové kačenky do vany. Ale začala jsem kreslit. A přestala jsem se bát „ošklivých obrázků“.
Zjistila jsem, že mě baví být začátečníkem a zkoušet nové věci beze strachu, že to zase zkazím, protože vím, že to zkazím ještě mockrát, ale na další stránce můžu začít znovu. Když beru do ruky skicák, učím se odkládat svůj perfekcionismus. Přestat být školačkou na hodině výtvarné výchovy, která zadržuje dech, než se vůbec odváží dotknout se tužkou papíru, ve strachu, že ta čára bude špatně. Zvědavost a kreativita jsou skvělé léky proti úzkosti.
Ráda bych se tohle zjištění naučila používat i v jiných oblastech života, ale obávám se, že v tomhle směru mě čeká ještě dlouhá cesta.
