Jíte hůlkami? Je to zdravější, ale musíte vědět, jak na to

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jídelní hůlky mají svůj počátek v Číně zhruba před 5000 lety. Pochází prý z doby, kdy se jídlo vařilo ve velkých kotlích pro velký počet lidí a mnozí nedočkavci si ulomili větvičku, se kterou z kotle vyjídali jídlo. Postupem času k větvičce přidali druhou a první verze jídelních hůlek byla na světě!

V Číně se nazývají „kuaizi“, v Japonsku jim říkají „haši“. Mimo Čínu s nimi jedí také na Tchaj-wanu, v Japonsku, Koreji nebo ve Vietnamu. Jejich používání je ale oblíbené po celém světě.

Jíst pomocí jídelních hůlek není zdaleka tak složité, jak se na první pohled zdá. Pokud si rádi pochutnáváte na východoasijské kuchyni, pak vás určitě láká nahradit klasický příbor jídelními hůlkami. Ale jak na to? „Uchopíme jednu hůlku tak, že ji opřeme o jamku mezi ukazováčkem a palcem pravé ruky, střed hůlky spočívá na vnitřní straně prsteníku. Druhou hůlku sevřeme mezi ukazováček a prostředník, z druhé strany ji stlačuje palec. Spodní hůlka zůstává nehybná, horní hůlkou pohybujeme a tak nabíráme hrudky rýže, masa a zeleninu,“ popisuje způsob stolování hůlkami Ladislav Špaček.

Dodává, že to, co je u evropského stolování nepřípustné, tedy zvedat nádobí k ústům, je v japonské nebo čínské restauraci nezbytné. „Misky si přidržujeme u úst, velké kousky masa nebo zeleniny, které neseme hůlkami k ústům, můžeme ukusovat a vracet do misek nebo na talíř,“ doplňuje Špaček.

Stejně jako u příborů také u hůlek platí nejrůznější zásady pro slušné stolování. „V žádném případě s hůlkami v rukou na nikoho neukazujeme. Nezapichujeme je do jídla, už vůbec ne směrem dolů, to je symbol smutku. Nechat jídelní hůlky v misce rozevřené do tvaru písmene „V“ je nezdvořilé (tvar „V“ je považován za symbol smrti). Hůlky vždy pokládáme rovnoběžně a nekřížíme je, vysvětluje Ladislav Špaček. Hůlky se ani neolizují, nepoužívají se k přisouvání nádobí ani misek na talíři.

I když se nám může zdát, že čínské stolování je až příliš uvolněné, hygienická pravidla platí stejná jako u nás. „Ze společné mísy si nemůžeme nabrat pokrm hůlkami, kterými jíme. Buď dostaneme servírovací hůlky, nebo u nás běžný překládací příbor. Jednoznačně platí, že pokud jste už hůlky měli jednou v ústech, do společné mísy nepatří,“ radí mistr etikety.

„Když Čankajšek opouštěl v roce 1949 kontinentální Čínu a ustupoval na Tchaj-wan, vzal s sebou to nejcennější, co Čína měla: poklad císařského paláce a nejlepší kuchaře. Obyvatelé Tchaj-wanu tvrdí, že pravá čínská kuchyně je jen u nich. Číňané stolují na naše poměry dost živelně, sklánějí hlavu málem až do misky, misky zvedají k ústům, vydávají zvuky u nás považované za nepřijatelné, ukusují kousky masa z hůlek, polévka se podává až na závěr a obsahuje kousky slepice s peřím, prý aby byl důkaz, že jde o vývar ze skutečné slepice. Před sebou má každý malý koflík na čaj, ten číšník dolévá neustále a z velké výšky. Málokdy se trefí…,“ uzavírá čínské stolování Ladislav Špaček.