Honzo, vstávej, guma nebo krvavé koleno. Pamatujete si pravidla dětských her pro pamětníky?

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Konečně zvoní, poslední vyučovací hodina je za námi. Děti zabalí sešity a učebnice do aktovky a hurá ven. Ve většině případů ale nejde každý žáček spořádaně domů. Všichni se seberou a jdou si zahrát některou z tehdy oblíbených her.

„Bydlela jsem hned u školy v paneláku a ten měl dva průchody. Ideální místo, kde jsme hráli na schovávanou. Pamatuju si, že jsme vždy běželi jako o závod zapikat, koho jsme viděli. Občas se to neobešlo bez karambolu,“ vzpomíná Eva Marečková z Karlových Varů a dodává, že odřená kolena a rozedřené kalhoty nebyly výjimkou. „Čím bylo hráčů víc, tím víc legrace se užilo. V místě byla zaparkovaná auta, za kterými jsme hledali skrýš. Byla to sranda,“ vybavuje si s nostalgií školní léta Eva.

Skákali jste ve třech přes kus svázané gumy od tepláků, a když jeden z hráčů chyběl, nahradil ho stožár od lampy nebo popelnice? Do „čtyřek“ se skákalo snožmo, nejprve čelem dovnitř mezi lano gumy a druhým skokem přes druhé lano gumy. V další sérii to samé bokem a rozkročmo. „Pětky“ a „šestky se překonávaly pomocí „nůžek“ a od „sedmiček“ výš se už guma jen překračovala, protože její výše, jež začínala v úrovni kotníků, se stále zvedala. Hra, u které zažila převážně děvčata spousty zábavy. „Když si to uvědomím, pevná pravidla vlastně nebyla, díky tomu jsme vymýšleli stále nové sestavy,“ vybavuje si Hana Valášková z Ostrova u Karlových Varů.

V Čechách se tato hra jmenovala krvavé koleno, na Moravě ji děti znaly pod názvem krvavý dědek. Princip byl stejný jako hra na babu. Mohl ji hrát neomezený počet dětí. Jedno dítě bylo máma, druhé krvavé koleno, které se šlo schovat. Máma se s kolenem domluvila, kdy přijde a pak už všichni udělali kruh a společně recitovali: „První hodina odbila, lampa ještě svítila, druhá hodina odbila…“ Když došlo na hodinu, kdy mělo přijít koleno, máma řekla: „Lampa zhasla!“ A v tu chvíli přiběhlo koleno a koho chytlo, byl novým krvavým kolenem a hra začala znovu od začátku.

Obrázek namalovaný křídou na asfaltu. Hlava, spousty políček a v nich čísla, to byl oblíbený panák. Skákal se snožmo, po pravé nebo po levé noze, ale také se zkříženýma nohama, odzadu, nebo dokonce i poslepu. Kdo skočil na čáru nebo pole s kamínkem, musel pustit ke hře dalšího. Před panákem byla startovací čára, kamínkem se trefovala čísla, na polích 7 a 8 se otáčelo a při zpáteční cestě se musel kamínek zvednout.

Cukr, káva, limonáda, čaj, rum, bum! Vzpomínáte si ještě na princip této hry? Jeden z hráčů stál zády k ostatním a po odříkání této věty se prudce otočil, přičemž museli všichni ostatní zkamenět. Jakmile se někdo pohnul, byl poslán na smrt. „Pamatuju si, jak jsme si při této hře často vyřizovali účty a vzniklo hodně hádek na téma: Já se ale vůbec nepohnul,“ vybavuje si Eva z Karlových Varů.

Některé hry se pro změnu hrály v místnosti a o školních přestávkách třeba i na chodbě. K oblíbeným patřila hra Honzo, vstávej. Vyhrál ten, kdo došel k Honzovi co nejdřív. Honza, který stojí k ostatním zády, každému postupně říká: „Honzo, vstávej.“ A dotyčný mu odpovídá otázkou: „Kolik je hodin?“ A na to zazní například: „Pět slepičích“, „dva mravenčí“ nebo třeba „tři medvědí“. Používaly se kroky čapí, žabí, opičí, sloní, ale také račí.

Další oblíbenou hrou byla přebíraná, která byla spíš výsadou dívek. Klasická hra s provázkem, jejímž předpokladem byly zručné prsty a také dobrá paměť, protože stačila jedna chyba a muselo se začít znovu. „V přebírání šlo pokračovat prakticky donekonečna, střídaly se figury kolébka, dopis, voda nebo oko,“ vzpomíná Hana Valášková. A na které hry z vašeho mládí vzpomínáte vy?