Článek
Když vy inženýrku, tak my doktora. Slavná hláška z filmu Slunce, seno a pár facek není jen úsměvná, ale dokazuje i to, že jisté profese jsou v určitých dobách ceněny více než jiné. A platilo to i v hlubokém komunismu. Jen spíš než doktory či inženýry si pro své dcery rodiče tehdy představovali třeba horníky či úředníky na tom správném místě.
Horníci, králové všech dělníků
Dělnická či pracující třída, proletariát, prostě lidé, co „makají“ rukama, na ty nedal komunistický režim dopustit. Tvrdě pracující, kteří společnými silami mají budovat dokonalý socialistický stát a konečně se nenechat utlačovat „bílými límečky“.
Když bychom měli říct, která dělnická profese byla na vrcholu společenského žebříčku, byli to rozhodně horníci.
Stát je totiž opravdu potřeboval (bez nich neměl šanci udržet průmysl a energetiku v chodu), a tak si je hýčkal nadstandardními platy, snadnějším přístupem k bytům a dalšími výhodami. „Když jel havíř do Prahy, říkalo se, že v jednom autě jede on a ve druhém jeho klobouk. Měli takové prachy, že si kupovali i věci, které vůbec nepotřebovali. Drahý nábytek, auta, oblečení… Zkracovali si život, podstupovali obrovské nebezpečí, ale vyfárali ven a měli prachy. Byli šlechta, ale vlastně i trestanci pracující v nelidských podmínkách,“ řekl v rozhovoru pro Info.cz David Ondříček, režisér filmu Dukla 61, který mapuje důlní neštěstí z roku 1961.
Fárat v těžkých podmínkách a dnes a denně čelit nebezpečí přesto nebyla práce, o kterou by se lidé prali. Možná i proto tehdejší režim horníky doslova adoroval a udělal z nich jakýsi symbol socialistické dělnické třídy. A když už se jednou někdo horníkem stal, byl na svou profesi pyšný. „Extrémně se identifikují se svým povoláním. Dá se to srovnat asi jen s vojáky. Hornictví je silnou součástí jejich identity. Jsou velmi hrdí na to, že dokázali zvládnout tak nebezpečnou a vyčerpávající dřinu, kde šlo o zdraví i o životy,“ řekl pro magazín Novinky.cz Jakub Režný, autor námětu a spoluautor scénáře k Dukle 61.
Vojáci a esenbáci
Studená válka, neustálé zprávy o nebezpečném kapitalistickém světě, varování před podvratnými živly, které chtějí zničit republiku zevnitř. To vše bylo zdrojem jakéhosi všeobecného strachu, obav a nejistoty. A nahrávalo to profesím, které mají na starosti obranu republiky, tedy vojákům a členům Sboru národní bezpečnosti.
V tomto směru nešlo ale ani tak o peníze, podle studie historika Jiřího Bílka, která vyšla v roce 2011 v časopise Historie a vojenství, na tom v letech 1945 až 1955 nebyli běžní vojáci finančně nijak extra skvěle. Relativně dobře na tom byli spíš důstojníci, vojáci s nižšími hodnostmi spíš podprůměrně. „Situace se změnila teprve s příchodem měnové reformy v roce 1953. Platy vojáků byly tehdy přepočteny v poměru 5:1 a byl jim také přiznán tzv. vyrovnávací příspěvek. Tím došlo k relativnímu zvýšení platů. Bylo to ovšem jen zdánlivé zlepšení - měnová reforma totiž vedla k celkovému snížení životní úrovně, a to jak z hlediska cen i platů, tak především pokud jde o úspory. Opět také přetrval velký rozdíl mezi výší platů důstojníků a jejich kolegů s nižšími hodnostmi,“ píše se ve studii.
A o co tedy šlo, když ne o peníze? O jakýsi status důležitosti, punc hrdinství, protože stát vojáky a esenbáky prezentoval jako ochránce socialistického míru, ty, jež stojí v první linii a bojují za blaho obyčejných lidí.
Veksláci
Tohle je skupina sama pro sebe. Veksláctví samozřejmě nebylo oficiální zaměstnání, nic, čím byste se chlubili. Byla to v podstatě kriminální činnost, ale stát dělal, že ji nevidí, protože veksláky potřebovali prostě všichni – komunističtí papaláši i obyčejní lidé. Uměli totiž sehnat v podstatě cokoli - od barevné televize, které jste neměli šanci normálně koupit, přes valuty až po bony do Tuzexu.
Některé zboží, například televize, bylo za socialismu nedostatkovéFoto: Kruliš Jiří, ČTK
Řezníci, zelináři a spol
Výdělečnost a i tu, řekněme „společenskou důležitost“ v socialistickém Československu neurčovaly často ani tak vaše schopnosti, dovednosti či vzdělání, jako spíš neukojená poptávka lidí po zboží všeho druhu. Podpultovky a úplatky prostě vládly tehdejšímu světu!
Protože i ti nejzapálenější komunisti občas dostali chuť na banány, pomeranče, nebo třeba dobrý biftek, řezníky, zelináře, vedoucí prodejen, kteří měli přístup k jakémukoli nedostatkovému zboží, ale třeba i úředníky, kteří měli přístup k pořadníku na přidělování bytů, si hýčkal, kdo mohl. V tomto případě ale ani ne tak stát, jako sami jeho občané.
Ne jen podpultovky byly za komunismu způsob, jak se dostat k nedostatkovému zboží. Nebudeme si nic nalhávat, také se dost kradlo. Kdo nekrade, okrádá rodinu! Majetek socialistických podniků si lidé přivlastňovali – od masa po cihly
