Článek
Vánoce jsou období, kdy na tradice dbáme víc než jindy. A jednou z mých tradic dlouhé roky bylo, že jsem v nadílce neomylně odhalila novinku od Lenky Lanczové, tedy dívčí román od mé oblíbené autorky, a hned začala číst. Končila jsem nad ránem, v slzách. Někdy jsem brečela dojetím, někdy se šťastný konec nekonal. A že jsem si poslední knížku přečetla v dospělosti, v době, kdy jsem končila své vysokoškolské studium? Nikdy jsem se za to nestyděla, nikdy jsem to netajila. Byla a je to má libůstka, pro někoho tzv. guilty pleasure.
Kdo ale určil, co má číst holka z gymplu? A proč by měla vysokoškolačka tajit sledování reality show, kde obnažené sexuální mašiny mezi sebe musí na noc dát stůl, aby zvládly přežít bez sexu?
Měla jsem kamarádku, které jsem knížky tohoto typu tajně půjčovala. Studovala práva a měla pocit, že by se před partnerem shodila, kdyby věděl, že čte „lanczovku“. Já jsem to netajila nikdy a rozhodně jsem při hltání dalšího příběhu necítila vinu, že neplním společenskou představu o vzdělané mladé ženě. Necítím se provinile, když řeším královskou rodinu nebo zčeřené vody českého showbyznysu.
Celkově mi vlastně koncept guilty pleasure nedává smysl. Existuje snad nějaká společenská norma, která někomu ukládá, že by měl číst jen Sartra a Kunderu a všechny ostatní knihy pálit? Pokud ano, pak mě rozhodně baví tahle „pravidla“ bořit. Řešit prezidentské volby a vzápětí propírat Harryho a Meghan, sledovat v televizi Pustinu a pak si na odlehčení pustit vztahovou reality show Love Is Blind.
Na všech možných e-shopech hledat to nejlepší a jedinečné černé sako, které budu mít ve skříni navěky v rámci minimalistického šatníku, a pak si pořídit tričko s infantilním potiskem, které vydrží tři praní a je na něm Mickey Mouse. Někdy prostě potřebuji vypnout, bavit se a rozhodně nemám pocit, že by mi to žralo mozek. Proč si na sebe nakládat, proč sám sebe nutit do neustálého rozvoje?
Zmíněná Lenka Lanczová byla pevnou součástí mého dospívání a já si stojím za tím, že její romány patřily mezi kvalitní. Ano, můžeme na nich hledat chyby, to se ostatně dnes velmi nosí, hodnotit historii z dnešního pohledu, shazovat sochy, přejmenovávat univerzity… Ale tahle populární autorka uměla postavy i dialogy, její knihy byly moderní a nechyběl v nich žádný z fenoménů života mladých lidí: šikana, znásilnění, závislosti, poruchy příjmu potravy, rozpady rodin apod. Nebyla to červená knihovna, jak sama Lanczová říká, ale knihy o psychologii dospívání. Ve velmi čtivém kabátě.
Proč jsou vlastně milostné romány dlouhodobě dehonestované, a přitom se těší obrovské popularitě? Vždyť je to literární žánr jako každý jiný. Najdete v něm jak kvalitní romány, tak brak. Nikterak se v tom neliší od detektivek nebo fantasy. Je to únik od reality, místo, kde se ještě dějí šťastné konce, mnozí je vnímají jako terapii a léčí si u jejich čtení zlomené srdce. Realita je nudná či stereotypní, knihy plné vzrušení, nechybí v nich spousta sexu a chybujících postav, které dostávají druhou šanci.
Milostným románům je vyčítáno, že zkreslují realitu a lidé pak mají vysoká očekávání… Tak za prvé – nikdo asi po přečtení Hry o trůny nezačne věřit, že draci existují, a stejně tak ženy nezačnou věřit, že bohatí miliardáři kolem třicítky se zásadně zamilovávají do šedých myšek na pozici knihovnice nebo učitelky ve vesnické malotřídce. A za druhé – nevyčítají to těmto románům muži, kteří v princích na bílém koni vidí konkurenci?
A na závěr bych ráda dodala, že odborníci říkají, že mít guilty pleasure je zdravé a mělo by být jen pleasure, bez viny. Dát prostor našemu vnitřnímu dítěti, povolit si porušovat společenské nebo kulturní normy a neplnit zažitá očekávání. Jsou to chvíle, kdy může mozek odpočívat, kdy se snižuje míra stresu.
