Generace Z nesnáší telefonování! Neumí kvůli tomu číst emoce a má narušené vztahy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Je vám 40 a víc? Tak to si asi ještě živě pamatujete, jak jste dokázali s kamarádkou nebo kamarádem po telefonu proklábosit dlouhé hodiny. Možná i vám rodiče nadávali a rozčileně vám před očima mávali účty za telefon. A když se objevily mobilní telefony? Kdo z vás neslyšel větu „na to, abys hodiny krafala s kamarádkou o blbostech, ho fakt nepotřebuješ!“, ať hodí kamenem.

Dnešní mladá generace je na tom ale přesně naopak, telefonním hovorům se vyhýbá jako čert kříži. A začíná to negativně ovlivňovat jejich pracovní i osobní životy.

Že klasické telefonování generace Z (lidé narození zhruba mezi lety 1995 až 2012) doslova nesnáší, potvrdil i nedávný průzkum společnosti Uswitch mezi respondenty ve věku 18 až 34 let. Jen ve zkratce – zhruba čtvrtina z nich telefonní hovory prostě vůbec nezvedá a 70 procent z nich komunikuje přes textovky prostřednictvím nejrůznějších chatů, aplikací a podobně.

Když už s někým z mladých opravdu chcete telefonovat, nevolejte bez předešlé domluvy. „V době sociálních médií, hlasových poznámek a rychlých zpráv se ukazuje, že staromódní telefonní hovor není úplně mrtvý – pokud si ale předem domluvíte čas, kdy budete volat,“ potvrzuje Simrat Sharma, expertka společnosti Uswitch. Obecně ale mladé telefonování spíš děsí (o důvodech jsme psali zde).

Pravda je taková, že psaná komunikace bude vždy za tou ústní trochu pokulhávat. Samozřejmě čistě věcné záležitosti (kontakty, seznamy všeho druhu, data, čísla, statistiky) je určitě skvělé posílat v písemné podobě, tam opravdu platí, že co je psáno, to je dáno. Ale tam, kde se řeší něco kreativního, je potřeba diskutovat, vybírat třeba z několika možností (různé pracovní strategie, plány, postupy…), je textování v nevýhodě.

V první řadě se při něm totiž okrádáte o důležitou složku komunikace, a tou je tón hlasu. Jen si vezměte třeba úplně obyčejné sdělení „OK“. Když je napsané, je to prostě jen souhlas. Ale když ho vyslovíte, váš tón hlasu mu přidá na významu. Může to být veselé a spokojené „OK“, ale i rozpačité a tak trochu odevzdané ve smyslu „tak uvidíme, přijímám, i když mám pochyby“, ale samozřejmě i naštvané, které vlastně znamená „udělej si to, jak chceš, já už na to kašlu“. A to nemluvíme o tom, že úplně klasická komunikace tváří v tvář je navíc doplněna mimikou, gesty, prostě řečí těla, která vám toho řekne ještě o mnoho víc.

Z toho důvodu pak při psané komunikaci snadno vznikají jistá emoční nedorozumění. Vy si třeba myslíte, že váš kolega je v pohodě, protože s vámi souhlasil, napsal přeci jasné „OK“. Jenže on je ve skutečnosti naštvaný, vlastně s vámi nesouhlasí, ale z nějakého důvodu komunikaci vzdal. Kdybyste si volali, určitě byste to ale věděli, mohli to spolu vyřešit, a nenarušili tím svůj vztah. Protože všechna tahle nevyřčená a nevyřešená nedorozumění jsou jako nevyřešené spory s partnerem – to, že o nich nemluvíte, že jste je zametli pod koberec, neznamená, že neexistují. Jen se na sebe kupí a přijde chvíle, kdy se pod ten koberec prostě nevejdou.

Další věc, o kterou se při psané komunikaci ochuzujete, je autenticita. Okamžitá zpětná vazba, kterou dostanete, aniž by ten druhý měl možnost rozmýšlet, co vám řekne, je prostě cennější, než psaná odpověď, o které daný člověk dlouhé minuty (někdy i hodiny) přemýšlel. Ta první (ústní) je totiž autentická a opravdová, ta druhá (psaná) je klidně několikrát upravovaná a přepisovaná, aby vyzněla spíš vhodně než pravdivě.

A jakkoli jsou situace, kdy se cení spíš rozvaha, v životě je často potřeba jednat rychle, bez velkých okolků a dlouhých úvah. To je ovšem potřeba trénovat, naučit se to. A pokud nejste pravidelně vystavováni nutnosti okamžité reakce, odpovědi, na niž nemáte čas se připravit, jednoduše to nebudete umět.

Je to věc, která mladým může komplikovat nejen pracovní život, ale i ten soukromý. Protože když budete s partnerem řešit nějaký vztahový problém, nejspíš si nesednete každý ke svému počítači a nebudete si vyměňovat emaily. A stejně tak budete v úzkých, když vás třeba při pracovní prezentaci kolegové či klienti zasypou doplňujícími otázkami a odpovědi budou chtít hned.

Je prostě mnoho důvodů, proč telefonování nezavrhovat a vše, co jen jde, řešit z očí do očí.

Generace Z na pranýři: Jak je to s jejich leností a snahou vyhnout se práci? Nepodceňujme je!