Existují vůbec ještě lidé s normálním dětstvím? Někdy se zdá, že kdo netrpěl, o něco zásadního přišel

Kdo nezažil v dětství ve škole šikanu a vyloučení, netrpěl tloušťkou, dyslexií, ADHD, HSP, rozvodem rodičů, neopustil ho otec nebo matka, rodiče nepili a pak se z toho neléčili nebo neměli deprese, kdo nevybočoval mezi vrstevníky přílišnou chudobou, nesetkal se s rasismem a v pubertě s anorexií či bulimií, nesebepoškozoval se… Tak ten je divný a výstřední. Aspoň při pohledu na sociální sítě máte pocit, že nastal konec světa.

Davy lidí otevírají svá nitra a skryté třinácté komnaty – stejně jako se turistům otevírají hrady a zámky nebo zoo. Vymetají z nich do veřejného prostoru intimní i hrůzostrašné věci. Nic není dostatečně osobní, soukromé a tajné, aby se to nedalo hodit do placu k veřejnému prodiskutovávání a sbírání lajků a soucitu.

Bůhví, jak by to bylo s Jeníčkem, Mařenkou a Popelkou, kdyby v jejich časech existoval Facebook, TikTok nebo Instagram. Takhle se do pohádkové černé rubriky dostali dva sourozenci se zanedbanou rodičovskou péčí a slečna týraná macechou – a obraz starých dobrých časů se tím rozhodně nevylepšil. Ale určitě i v době, kdy v lesích běžně podnikaly v oboru pernikářství ježibaby, vyrůstaly šťastné děti. Jenže o těch pohádky nevznikaly. Přitom po krásném dětství všichni odjakživa touží. Kdo ho sám neměl, chtěl by ho dopřát aspoň svým potomkům.

Vtip je samozřejmě v tom, že krásné dětství s příkladem stabilních, navzájem se respektujících rodičů nepředstavuje žádnou záruku, že se jejich dětem povede totéž. Báječný, spolehlivý, rodině oddaný taťka může holčičce zavařit velmi zkresleným pohledem na muže. Milovaná dcera nabude dojmu, že jsou všichni jako táta. Do prvního nárazu žije v bludu, že když se ona pro muže rozkrájí, jako se krájel otec pro matku a děti, udělá to i on. Že jde o samozřejmou reakci.

Že když žena nabídne milému srdce na dlani, bude ji dotyčný nosit na rukou. Někdy ano a je to paráda – dnes stejně jako v minulých stoletích. Častější jsou ale případy, že dcera skvělého otce jen vytřeštěně kouká, jak si muž její srdce prostě vezme a bez poděkování ho sežere. A někdy ani to ne: čichne k němu, odhodí ho a ještě na něj dupne. Dcery kvalitních otců sice bývají sebevědomé, ale také zranitelné.

Ne že by na tom byli chlapečci s hezkým dětstvím lépe. Laskavá, sebevědomá, hrdá a nemanipulující matka, která v jednom kuse neběduje, jak je na vše sama, se zdá jako výhra. Zvlášť když navíc i upeče buchty a má radost, že si na nich ostatní pochutnali. Nepřepočítává, co za to a kdo udělá něco pro ni. Mít mámu osobnost, která razí heslo, že největší ozdobou ženy je hrdost, a zároveň nerezignuje na to, jak vypadá, je také skvělé.

Syn takové ženy přirozeně přistupuje k dívkám jako k princeznám. A pak zírá jako vrána na holku, pro kterou je velká potíž i uvaření čaje a jež po skončení doby lovení samečka doma nevyleze z vytahaných tepláků.

Vzduchem dnes dokonce létají teorie, že čím hůř, tím lépe. Že život je tvrdý a dítě, které se s jeho odvrácenou tváří potká už jako malé, je aspoň lépe připraveno. Omyl! Vytvořit, nebo se o to aspoň pokoušet, spokojené klidné dětství je nejvyšší stupeň hrdinství žen i mužů. Když se pak potomci v dospělosti perou s různými průšvihy, včetně zklamání, že není každý jako máma a táta, jsou navždy vyztuženi něčím pevným. Nesejdou z cesty a neohnou se. Být přirozeným rodičovským vzorem svým dětem je největší stupeň kariéry! Nad ni není už nic.

Prožitky z dětství významně ovlivňují celoživotní chování ve vztazích!