Nebuďte pan „Balík“ na dovolené. Tílko a trenky v restauraci a propašované jídlo

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

„Tradiční představa, že etiketa je synonymum pro smoking a velkou večerní, je hluboký omyl. Etiketu uplatňujeme neustále, doma, na ulici, v obchodě, kanceláři, tedy i na dovolené,“ vysvětluje znalec nad jiné Ladislav Špaček.

Většina lidí v dnešní době preferuje dovolenou v režimu all inclusive, aby se nemuseli o nic starat. Ale i chování v hotelu či hotelové restauraci má svá pravidla. Není nic horšího, než když se hurónsky vřítíte na snídani v nátělníku a z rautového stolu si odnesete plné talíře, aby ještě něco zbylo na dopolední svačinku.

„Na večeři do restaurace i v hotelu, kde jsme ubytováni, vstupujeme jen v dlouhých kalhotách a košili nebo v tričku s límečkem, ženy v šatech, dlouhých kalhotách nebo sukni. Šortky a dámská trička s odhaleným bříškem a už vůbec ne plavky do restaurace nepatří a vzbuzují nelibost personálu a ostatních hostů,“ říká odborník na etiketu Ladislav Špaček a dodává, že během dne se můžeme i ve společenském prostředí objevit v tričku s límečkem. Klasické tričko bez límečku ale podle Špačka patří jen na pláž.

Pobíhající děti po restauraci, které se pletou číšníkům pod nohy, nevidí asi nikdo rád. Ve většině případů si lidé servírují jídlo z rautových stolů sami. Ale i nabírání pokrmů s sebou nese svá úskalí. „Ještě doma nacvičíme manipulaci s překládacím příborem (vidlička a lžíce vložené do sebe, kterými se překládají pokrmy ze společných mís na talíře), abychom neutrpěli ostudu a improvizované kleště se nám s ohlušujícím rachotem nerozpadly nad rautovým stolem,“ radí Ladislav Špaček. Zároveň nabádá, abychom si nabírali jen tolik, kolik bezpečně odneseme ke stolu.

V případě malých dětí radí, aby je obsloužila maminka. „Může zvolit polodomáckou formu servírování: sama si přeloží na svůj talíř velkou porci se širší nabídkou, přenese ji ke stolu a tam nabízí členům rodiny. Máme-li neposedné děti, je to nejlepší metoda, jak ostatní hosty i sebe ušetřit nepředvídaných událostí, které by patrně vznikly,“ doplňuje Špaček.

„Je ohleduplné brát si jen tolik jídla, kolik opravdu sníme, a vedeme k tomu i své děti. Talíře přetékající pokrmy a pak poloplné talíře na stole po našem odchodu nejsou naší dobrou vizitkou,“ upozorňuje Ladislav Špaček a doplňuje, že odnášení jídla z restaurace už vůbec ne. „Jídlo v restauraci během snídaně, oběda i večeře, i když se podává formou rautu, je určeno výhradně pro konzumaci u stolu a je nepřípustné něco vynášet ven. Nevystavujme se trapasu, že by nám to hotelový personál u východu z restaurace musel říkat,“ radí Špaček.

Stejně jako u nás, i v cizině je obvyklé dávat spropitné. Obvyklá taxa je deset procent, v některých zemích se usazuje zvyklost na patnácti. „Počítejme s tím, že spropitné dáváme nosičům zavazadel, pokojským, číšníkům, a to i tehdy, máme-li ‚all inclusive service‘ a neplatíme žádné účty,“ radí Špaček. Jsou země, zvláště ve východní Asii a v arabském světě, kde hotelový personál nemá žádný plat, dostává jen stravu a uniformu a jediné, co si vydělá a čím živí svou rodinu, jsou právě „bakšiše“. Právě proto je někde vymáhají z našeho pohledu až neomaleně. „Je lepší dávat minci po každém úkonu než čekat na závěr pobytu a dát větší sumu. Každodenní odměna tak působí personálu větší radost a odrazí se na jeho chování k nám. Souhrnný „bakšiš“ pak necháme pokojské při odjezdu v pokoji na posteli a ne na stole. Ta pokojské patří, stůl ne,“ uzavírá Ladislav Špaček.

Usměrněte své děti a naučte se pár frází. I odlet na dovolenou má svá pravidla!