Džíny versus tesilky: Kdo měl za socialismu rifle, byl in! Tesilky představovaly symbol ponížení

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Džíny chtěl mít za socialismu každý. Jenže zajít do běžného obchodu a koupit si je, bylo science fiction. Ne, že by se pár kousků do prodeje nedostalo, ale jednalo se o podpultové zboží. „Náš soused dělal vedoucího obchodu s oděvy v Meteoru v Karlových Varech. Občas nějaké texasky přišly, tak mi je schoval,“ vybavuje si pamětnice Petra Martínková. A měla štěstí, protože džíny byly k dostání jen v obchodech Tuzex za bony, ke kterým se legálně mohli dostat jen ti, kteří pracovali v zahraničí.

Bavlna se k nám dovážela ze Západu a byla drahá. Proto bylo nutné hledat jiné, levnější řešení. Jednou ze státních priorit se proto stal vývoj umělého vlákna. A nenáviděný tesil byl na světě! Vyráběl se ve státním podniku Silon v Plané nad Lužnicí. Kalhoty z tesilu byly lidem za socialismu prezentovány jako něco mimořádného a dokonalého. Obleky z tesilu nosili kádroví pracovníci. Ti, kteří si oblékali rifle, byli považováni za vyvrhele společnosti. Některé školy je dokonce svým žákům zakazovaly nosit.

>>>Silonky vznikly před 75 lety. Oblíbila si je i manželka Otty Wichterleho, který je vymyslel!

Kdo měl za socialismu džíny, byl in. Snad každému se vybaví Elien z legendárních Pelíšků v džínách a koních. Protikladem džínoviny byl snadno dostupný tesil. Materiál se snadno udržoval, nemačkal se, a tak se z něho šilo, co se dalo. V regálech obchodů s oděvy bylo z tesilu vše: od kalhot přes sukně až po šaty. Jenže kalhoty, které se tehdy z něho šily, byly střihem jako přes kopírák pro pubertálního kluka i pro jeho otce.

>>>Otec Šebek, učitel Saša či vzpurná Jindřiška: Jak dnes vypadají a co dělají postavy z Pelíšků

Pamatujete na protipól stylu oblečení Eliena, které oblékal Michal Šebek? A ve stejných situacích byla za socialismu většina dospívajících holek a kluků. Tyhle kalhoty prostě nosit nechtěli! „Když jsem je dostal k narozeninám, bylo mi třináct. Styděl jsem se v nich chodit,“ vzpomíná dnešní šedesátník Aleš Havránek a dodává, že tehdy přemýšlel, jak sehnat bony, aby si mohl pořídit své první džíny.

V kapitalistické cizině přitom byly pro mladé džíny běžnou součástí šatníku. Proslavilo je hnutí hippies. Třeba na legendárním Woodstocku v roce 1969 nebyl nikdo bez džínoviny. Tedy, pokud nebyl nahý. A po vzoru Ameriky chtěla mladá generace 60. až 80. let i u nás chodit v džínovině. Naděje jim svitla v šedesátých letech, kdy vznikl Klub odívání mladých, který nabízel malosériově vyráběné modely nejen z domácích podniků, ale také z dovozu. Nabídky ovšem mohli využít jen obyvatelé ve velkých městech.

V dalších letech vznikaly komunity různých „partiček“, které musely mít džíny stůj co stůj. Legendární Levi´s 501 si oblíbily máničky – kluci s dlouhými vlasy. „To byla klasika, musel jsem je vždy někde sehnat, protože jinak by mě kamarádi nebrali,“ vzpomíná Tomáš Řezáč z Prahy. Bez džín se neobešli ani veksláci a diskofilové. Pro ně byly v osmdesátých letech typické „mrkváče“ a „zipáče“ (džíny, které měly zipy na kapsách i spodních částech nohavic).

Džíny v osmdesátých letech nebyly levnou záležitostí. Stály okolo třiceti až šedesáti bonů, ty lepší i sto. Bony se přitom na černém trhu prodávaly v hodnotě 1 Bon – 5 Kčs, což při tehdejším průměrném měsíčním platu 2800 Kč bylo poměrně dost.

Módní mekkou se na přelomu 70. a 80. let stala Budapešť. Právě Maďaři začali v té době vyrábět velmi pěknou napodobeninu džín značky Trapper. Kromě džín se tu daly sehnat i další velmi hezké módní kousky. „Když jsem poprvé přijela do Budapešti, cítila jsem se jako na malém Západě,“ vybavuje si Jitka Rolníková a dodává: „Tehdy mi rodiče koupili dlouhou džínovou sukni, vestičku a tričko s americkou vlajkou.“

Příběh džínů – nejslavnějších montérek, které před 170 lety dobyly svět