Jak přežít dojíždění za prací? Kolony, zápach v MHD, budíček v pět… Máte právo být vyčerpaní!

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Čtyřicetiletá Iveta žije s manželem v Příbrami a oba mají práci v Praze. Zatímco její manžel má dlouhé a krátké týdny, ona vyráží do hlavního města každý den. V praxi to pro ni znamená od pondělí do pátku budíček v půl šesté ráno a vyklusat na půl sedmou na autobus. Domů dorazí, pokud se tedy v práci nezdrží, nejdříve v šest podvečer. „U nás prostě nic není, tedy pokud nechcete za pár korun prodávat v obchodě. Děti si už naštěstí do školy a ze školy dojdou samy a ve dnech, kdy je v práci i manžel, je monitoruje moje máma.“ Iveta podotýká, že s hypotékou na krku by si bez „pražských platů“ neškrtli. „V pátek navečer už toho mám ale plné zuby. V týdnu se de facto doma jen potkáváme večer,“ říká otevřeně.

Iveta patří k těm 164 tisícům lidí, kteří podle statistického úřadu jezdí denně do Prahy. A to to má z Příbrami ještě blízko. Do hlavního města se totiž stahují i zaměstnanci z Ústecka nebo Jihočeského kraje. Další davy proudí do krajských měst po celé republice. Hodina i více v autě, ve vlaku či v autobuse je běžná norma.

Sytý hladovému nevěří, a tak si dojíždějící vyslechnou nejvíce „hraběcích rad“ a bagatelizování svých těžkostí od těch, kteří to mají do zaměstnání čtvrt hodiny pěšky. „Připusťte si, že dojížděním se stres opravdu násobí. Že nejste rozmazlení a zhýčkaní, jak se vám občas někdo snaží podsunout,“ říká psycholog Jan Pavel. Zní to možná absurdně, ale řadě lidí podle odborníka pomůže už jen vědomí, že mají na svoje vyčerpání z dojíždění nárok a nemusí se před nikým obhajovat.

A roli hraje ještě jeden aspekt, který významně zvyšuje únavu a negativně působí na psychiku. Může to znít paradoxně, ale když se přesunujeme v rámci Prahy dejme tomu z Horních Měcholup do Podolí, časově to vychází stejně, jako cesta z 50 kilometrů vzdáleného Berouna do Prahy. Pocitově je nám ale lépe, když víme, že se pohybujeme ve stejném městě, kde bydlíme.

Dalším faktorem je volba dopravního prostředku. Roli hrají finance, čas, dostupnost, ekologie… „50 kilometrů do práce, 50 zpět. První rok a půl jsem zkoušel vydržet cestovat vlakem a autobusem. Jedna cesta 2 hodiny, 3 přestupy, takže jsem si nemohl ani v kuse odpočinout. Člověk denně zaplatil 150 korun za 4 hodiny ztraceného času krát 20 dní, to je 3 000 korun a 80 hodin měsíčně na cestách,“ svěřil se v diskusním fóru jeden z dojíždějících. „Sice mě někdo může lákat na veřejnou dopravu, ale sorry, fakt už ne! Psychicky ani fyzicky to nešlo vydržet. Koupil jsem ojeté auto a za měsíc projezdím 3 600 korun a 40 hodin, to zatím zvládám,“ dodává. Otázka zní, jak moc člověku vadí trčení v zácpách nebo potíže s parkováním. Podle psychologa jak ranní setkání s agresivním řidičem na silnici, tak kontakt se zapáchajícími spolucestujícími dokážou negativně ovlivnit naši náladu i pracovní výkon na celé dopoledne. A opravdu nejde o výmluvu.

Zrada stresu z dojíždění je v tom, že se časem plíživě sčítá. „Nejdříve si jej neuvědomujeme a v pohodě ho zvládáme. Po patnácti letech se ale divíme, proč nás bolí záda, jsme nervóznější, o víkendu nám občas zničehonic třeští hlava. Zhoršuje se naše imunita,“ varuje psycholog. Proto je u dojíždějících odpočinek nikoli luxus, ale nutnost! S tím, že by měli vypozorovat, jaká forma relaxu jim vyhovuje nejvíc. Zní to banálně, ale řada lidí se řídí tím, co vyhovuje jejich partnerovi, co jim tvrdili rodiče, co propaguje na sítích nějaká celebrita. Někoho nabíjí sport, někoho naopak dorazí. Každý víkend nemusí být akční.

Když vstáváte denně v pět, v šest, je namístě se o víkendu – pokud vám to děti dovolí – dospat. Nebo si dopřát klidně i v dospělosti šlofíček po obědě. Že vám tchán v důchodu, který trpí nespavostí a za kuropění vyráží na houby, nadává do lenochů a předhazuje, co on sám v mládí zvládl, není váš, ale jeho problém. Podle psychologa Jana Pavla mají stresující situace jednu zásadní vlastnost. Většinou je nemůžeme kontrolovat. Nezbývá než trénovat naše vnitřní reakce na ně. Třeba tak, že se už v neděli nestresujeme tím, jak zas bude pondělní cesta strašná.

Recept na štěstí? Ani supervýkony v práci, ani dokonalá rodinka - základem je životní balanc