Říká se, že hubnutí je v hlavě. Asi v ní mám prázdno

Začněme samotnými články o hubnutí, správné výživě a cvičení. Jsou oblíbené, hojně čtené, tak kde jsou tedy ty báječné výsledky? „Články o zdravém životním stylu a změnách k němu vedoucích jsou přitažlivé proto, že v nás vzbuzují pocit, že už jsme skoro začaly,“ vysvětluje psycholožka Kamila Váchová. „Když čteme nebo debatujeme o tom, jak správně jíst a cvičit, připadá nám, že už na sobě pracujeme. Mít to ale jen v hlavě nestačí. Když se myšlenka nepřetaví v akci, moc nám nepomůže,“ dodává.

Co platí u druhých, nemusí platit u mě. „Zkoušela jsem běhat a nebaví mě to,“ říká například čtyřicetiletá Jolana. Navzdory tomu, že ze všech stran poslouchala, jak je to zdravé, zadarmo, posiluje to vůli, a navíc běhají všichni její nadřízení - na chuť tomu nepřišla. „Zkusila jsem vyběhnout asi čtyřikrát. Sama i s kamarádkou - a nic.

Vystresovaná a otrávená jsem byla už ve chvíli, kdy jsem se převlékala do sportovního. Mám ráda estetično, v běžném oblečení dokážu nedostatky své postavy zamaskovat, ale ve sportovním to nešlo. Nedokázala jsem se zkrátka povznést nad stud, že je na mně všechno vidět.“ Jolaně nakonec pomohla kolegyně. Sportovkyně tělem a duší, ovšem bez militantního agitování. „Když jsem se jí jednou o své běhací fobii zmínila, nehučela do mě jako ostatní, že nejhorších je prvních čtrnáct dní a pak se to zlomí. Řekla mi: Tak se na běhání vykašli. Choť třeba na aerobik, kde na tebe nebude vidět. Až se na to budeš cítit, sportuj venku. Nemusíš hned běhat, stačí, že budeš chodit. To můžeš i v civilu.“

Jiné časté doporučení spojené s hlavou zní, že by měl člověk snižovat váhu ne kvůli druhým, ale výhradně kvůli sobě. Jenže ani to, jako všechno v životě, stoprocentně neplatí u každého. Šestatřicetiletou Kristýnu přijali po mateřské jako asistentku ředitele v jedné nadnárodní firmě a krátce po nástupu zažila trochu šok. Zjistila, že je ve firmě jediný člověk s nadváhou. „Štíhlá postava bylo jako nepsané pravidlo, které pochopitelně nikdo neřekl nahlas. Nechápala jsem, jak jsem se tam mohla se svými rozměry vůbec dostat. Bylo mi trapně, zvlášť když jsem viděla o dvacet let starší kolegyně, které byly poloviční než já. Donutilo mě to něco se sebou dělat. Takže ano, zhubla jsem, ale ne kvůli sobě, ale proto, abych se přizpůsobila prostředí, kde jsem se chtěla udržet. Jinak bych se k tomu asi nepřinutila,“ přiznává Kristýna.

Podle psycholožky je i její příklad důkaz, že hlava pracuje každému z nás jinak. To, co Jolaně pomohlo udržet režim a nevzdat se, by v někom jiném nastartovalo vzdor a chuť štíhlé prostředí bojkotovat. „Buďme k sobě upřímní,“ říká Kamila Váchová. „Herečky, moderátorky a všeobecně lidé, které živí vzhled víc než hlava, nemotivuje k péči o figuru ani tak dobrý pocit, jako obava o práci nebo omezený výběr rolí. Ale když to zabere, proč ne.“