Článek
Na adresu jakztohoven@firma.seznam.cz přišel následující e-mail:
Vážený pane Frunci, je mi 32 let, mám práci, kterou mám ráda, mám partnera, který má rád mě. Chodím běhat, jezdím na kole, jsem v životě spokojená, až na jednu věc: připadám si tlustá. Přitom nemám BMI obézního člověka, spíš vyšší průměr, mám prostě prsa i zadek po mamce a mé břicho také není pekáč buchet. Nikdo mi neříká, že bych měla hubnout, ale já mám prostě pocit, že jo.
Slovo dieta mne provází od puberty, stejně tak to, že sleduji své štíhlejší kamarádky a závidím jim postavu prkna. Pořád řeším jídlo, občas nejím sacharidy, jindy zase zkouším jiné diety, pak se na to vykašlu, pak zase sportuju. Rady: tak se se svým tělem smiř – na mě nefungují, tedy fungují, ale dočasně… občas se rozhodnu, že už to řešit nebudu, ale pak se zase přistihnu, jak koukám do zrcadla a ta moje postava mne strašně štve. Nemáte nějakou radu „jak z toho ven“? Moc díky, Gábina.
Dobrý den, Gábino,
jasný dotaz, dobře formulovaný, ne úplně snadná odpověď! Každopádně Vám držím palce, ať se cítíte dobře, ve svém těle, sama se sebou. Jde o důležitou věc.
Řešení vlastní váhy nebo vlastního těla je to nejběžnější téma, které opravdu, ale opravdu máme úplně všichni. I když se to možná nezdá. Pokud vezmete náhodně 12 lidí různého věku, pohlaví a váhy, všichni z nich budou nějak nespokojeni se svým tělem. Hubený si bude připadat málo hubený. Jiný bude toužit po tom, aby nabral svaly, ale celý život bude vyhublý. Někomu se celý život nebudou líbit 4 kila navíc, jinému 20. Tělo a jeho tvar je v dnešní době, která je tolik zaměřená na to, kdo jak vypadá, opravdu velké téma. Všude kolem máme tolik obrazů a vzorů: v reklamách, v televizi, v časopisech, ale i u svých blízkých. A to vše na nás působí.
Za mě je fajn si přiznat, že člověk nikdy nezíská štěstí ani životní radost z toho, že má ploché břicho. Převážně jde o to, jaké lidi má kolem sebe, jaké má vztahy a jaký vztah má sám k sobě.
Jak vnímáme sami sebe, to ovlivňuje také naše rodinaFoto: ronstik, Shutterstock.com
To, co ovlivňuje náš pohled na nás, se objevuje už v dětství, v rodině či ve škole, zvlášť u dívek, různé narážky na to, jak by měly vypadat, co je moc a co je málo. Někdy v sobě tyto „pravdy“ mají i naši rodiče a my je od nich nevědomě kopírujeme. Pokud si moje maminka připadá celý život tlustá, jako dítě to vycítím a budu její nároky na sebe samotného přebírat.
Zároveň – jak říkáte – nějaké tělesné konstituce dědíme i geneticky. Ono se dřív spíš vyplatilo z různých důvodů a v různých situacích mít metabolismus nastavený pomalu, aby spíše tuky ukládal, než spaloval, pokud například nebylo dost jídla. To, co nám dřív dobře sloužilo, abychom přežili hlad, dnešním „nerealistickým“ vizuálním standardům už nemusí odpovídat. A my se můžeme trápit.
Téma váhy, přijetí vlastního těla je často nějakým způsobem spojené se sebehodnotou. Lidé Vás nebudou mít radši pro Vaši štíhlou postavu, ale bylo by fajn, kdyby jste se nějak mohla mít i s tím vším ráda Vy.
Jak na to, že ? On i ten otřepaný pohled po ránu do zrcadla a nahlas řečené „Mám se ráda taková, jaká jsem“ je poměrně mocný. Klidně si u toho pohladit nějakou část těla, se kterou „nejsem v klidu“ , pojmenovat ji, mám ráda svoje bříško, může být opravdu fajn, pokud to každý den vědomě prožijeme. Pokud celý život slýchám doma opak, potřebuji se trochu přeprogramovat.
Je důležité, že máte hezký vztah, partner Vás má rád a je Vám s ním dobře. Stejně tak přátelé a rodina.
Dá se toho doporučit mnoho, nějaká forma terapie s ohledem na sebehodnotu a sebevnímání, obklopovat se lidmi, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem, a nic mi nevyčítají, nějaké druhy meditace zaměřené na sebepřijetí a odpuštění si.
Pokud chceme opravdu zhubnout a je to naše rozhodnutí, o které stojíme a jsme pro něj motivováni, je dobré udělat si z cvičení nějakou rutinu, pravidelnost. Pět minut cvičení denně? To stačí, pokud cvičíme každý den. Lehce upravit jídelníček. Žádné velké skoky.
Díky, za vše, to klapne.
