Co jsme obouvali za socialismu? Důchodky, prestižky, jarmilky

Díky obuvnické firmě Tomáše Bati bylo až do roku 1948 Československo považováno za obuvnickou velmoc. Nutno podotknout, že si relativně dobrou pověst udrželo i za socialismu. Bohužel ty lepší kousky šly převážně na vývoz a v československých obchodech jich moc neskončilo. Obuvnické impérium Tomáše Bati bylo v lednu 1949 zestátněno a firma začala fungovat pod novým názvem Svit, později Svit Gottwaldov (dnešní město Zlín, které bylo přejmenováno podle prvního komunistického prezidenta Československa Klementa Gottwalda).

„Boty jsem nakupovala většinou v Uherském Brodu, kde jsem bydlela, ale občas jsme zajeli do tehdejšího Gottwaldova, kde byl výběr v podnikové prodejně větší,“ vzpomíná Alena Šťastná a dodává, že se daly sehnat i boty kožené, které v té době byly poměrně kvalitní. Úskalí ale bylo jinde.

„Občas jsem nenašla svou velikost, měla jsem na tehdejší dobu na ženu velkou nohu. Ve čtyřicítce byl výběr značně omezený,“ dodává paní Alena. A tak si čas od času mačkala palce v botkách o velikost menších.

Zhruba 50 % bot, které Svit vyrobil, mizelo v zahraničí. Některé velmi pěkné modely se vyráběly přímo pro západní trh. Na druhou stranu si i mnoho našich občanů jezdilo pro boty do NDR nebo Maďarska. A způsob, jak boty propašovat, byl ostřílený. Přijet v polorozpadlých křuskách, na místě je vyhodit do popelnice a domů se vrátit už v nových botách. Ne vždy to ale klaplo. Celníci tento recept dobře znali, a když udělali šťáru, vrátili jste se domu v igelitových pytlících na nohou, které vám dali na hranicích.

Od roku 1963 vyráběla firma Botana ve Skutči na Pardubicku sportovní boty značky Botas. Dodnes má v Česku řada lidí botasky zažité jako synonymum pro tenisky. S botaskami slavili úspěchy celé generace československých sportovců. Českoslovenští volejbalisté v této obuvi vybojovali v roce 1964 stříbrnou medaili na olympiádě v Tokiu, závodil v nich například i legendární Emil Zátopek. A oblíbili si je i amatérští sportovci. Byly ve své době jedinou dostupnou pevnější sportovní obuví.

Také do socialistického Československa pronikla západní móda, která si libovala v umělých materiálech, a to nejen, co se oblečení týká. Výjimkou nebyly ani boty. Materiál, ze kterého se boty šily, se jmenoval krešlak. Lakovky, jež sice mnoho nevydržely, se staly nedílnou součástí dámských šatníků. O kvalitě se však příliš hovořit nedalo. „Stačilo je trochu odřít a hned pod svrchní vrstvou vykoukla molitanová výplň. Opravdu moc nevydržely a hned popraskaly,“ vzpomíná s úsměvem na své kozačky Lada Dobrovolná z Prahy. Dodejme jen, že se vyráběly v široké paletě barev.

O poznání pohodlnější než latexové kozačky byly důchodky - filcové bačkory se zipem vepředu. Za jejich úspěchem prý stálo vystoupení malíře Pabla Picassa v Cannes, který si pro tuto příležitost podobné boty obul.

V socialistickém Československu se staly doslova hitem pro „vyvrhele společnosti“, kluky s dlouhými vlasy. „Měli jsme je všichni. Máničky si je oblíbily,“ vzpomíná se smíchem Tomáš Řezáč z Prahy.

Za trendy obuv byly považované také plátěné tenisky, tzv. číny. Dnešní generace by je přirovnala ke converskám. Na tuzemský trh přišly na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let jako basketbalová obuv. Ale nenosili je jen basketbalisti. Stali se velkým hitem.

Nižší verze se prodávala za 60 Kčs, vyšší za 90 Kčs. Sehnat se daly většinou v bílé barvě, vzácněji pak byla modrá varianta. Podobným plátěným výstřelkem byly tzv. jarmilky. Děti v nich běžně cvičily při hodinách tělesné výchovy, mladí lidé je však nosili ve vylepšené formě i ve volném čase. „Obyčejné bílé jarmilky jsme s kamarádkami batikovaly, barvily a našívaly jsme na ně knoflíky, korálky a jiné ozdoby,“ vybavuje si Andrea Kopecká z Karlových Varů.

V roce 1984 dorazily na československý trh modrobílé prestižky, sportovní boty Prestige. Vyráběl je podnik Svit Gottwaldov. A nebyla to žádná levná záležitost. Z počátku si je nemohl dovolit rozhodně každý. Platila tu jednoduchá rovnice: Kdo má prestižky, je prostě frajer. A protože je nosila řada tenistů, přezdívalo se jim podle v té době nejlepšího československého tenisty Ivana Lendla - lendlovky.

Klasické žabky, které dnes nosí v létě téměř každý, frčely i za socialismu. Jednalo se o populární plážovou a volnočasovou obuv. Vzhledem k tomu, že je typická pro asijské státy, začalo se jim u nás v 70. letech říkat vietnamky. Zřejmě z toho důvodu, že už tehdy u nás pobývala vietnamská komunita. A jaké boty jste nosili za totáče vy? Vzpomenete si ještě?