Článek
Umíte si to představit? Vypukla by občanská válka… Anebo by naopak zmizely nerovnosti mezi odměňováním mužů a žen. Nebyly by takové rozdíly mezi platy starých zaměstnanců a těmi nově příchozími, kteří je v době nedostatku lidí nástupními platy okamžitě převýší. Nebo by zmizely nejasnosti kolem osobních odměn za mimořádné výkony… To se nedozvíme, pokud „se“ to nevyzkouší. Ale chceme to?
Finská otevřenost
První listopadový den mají Finové ve svém kalendáři zaškrtnutý jako tzv. National Jealousy Day (Národní den závisti). Tehdy se zveřejní daňová přiznání všech poplatníků a kdokoli se na ně může podívat. Smyslem tohoto celonárodního finančního striptýzu je transparentnost. Finové tak mají například přehled, jak se v kterých oborech plus minus v průměru platí. Díky tomu se nepodceňují, ale ani nepřicházejí s nereálnými požadavky.
Cizinec nemůže dostat méně než našinec, stejně tak se nerozevírají obří nůžky mezi odměňováním top managementu a řadovými zaměstnanci. A když, tak se ví proč. Určitě k nějakému pnutí dochází, ale rozhodně to finské firmy, natož celou společnost, nijak neparalyzuje.
Když dva dělají totéž
Jde tenhle model převést do našich poměrů? „Finsko má úplně jinou historii než Česko,“ upozorňuje psycholožka Jana Markvartová. „Jejich vztah k soukromému vlastnictví je daný nepřerušenou tradicí soukromého vlastnictví rodinných firem a farem.“
Finům nikdo nevtloukal čtyřicet let do hlavy, že soukromý zaměstnavatel je nepřítel a vykořisťovatel. Nesetkávali se s argumenty, že všichni mají mít stejně, protože uklízečka i kardiochirurg mají stejné žaludky, třebaže – když na to přijde – lékař uklízet může, ale uklízečka operovat srdce ne.
„Vytvořit atmosféru otevřenosti ve finančních záležitostech je dlouhodobá záležitost,“ myslí si psycholožka. „Vždyť u nás před sebou své skutečné příjmy často tají i manželé. Nejde měnit mentalitu lidí tak, že v pátek odejdou z práce domů a v pondělí ráno najdou v mailu tabulku platových výměrů všech kolegů. A pak spolu budou šťastně spolupracovat až do smrti…“
Ženy by se asi divily, kdyby viděly, kolik berou jejich mužští kolegové třeba na odměnách. Jsou to přece „živitelé rodin“…Foto: MAYA LAB, Shutterstock.com
Cizí klidně, příbuzní ani omylem
„Co by si o mně pomysleli kolegové, mi je fuk. Jestli by mi záviděli, je jejich problém. Ale rozhodně si nepřeju, aby moji finanční situaci znalo příbuzenstvo,“ naráží na další problém odtajňování příjmů Pavel. Pracuje jako analytik dat v nadnárodní firmě a už ve třiceti vydělával víc než jeho otec.
„Obávám se, že by se s prosbami o půjčky dveře netrhly,“ říká. „Což by mi ani tak nevadilo, jako že by se nejspíš staly nevratnými, když přece beru takový balík. Případně by se čekalo, že se sponzorsky ujmu třeba opravy chaty, kterou využívá celá rodina. Rozhodně vydělávám podstatně víc než sestra, která koná dobro na částečný úvazek v neziskovce, takže se po ní přece nemůže nic chtít. Ona je přece ta citlivá, zatímco já jsem kariéristický dravec, co hrabe…“
Moc i málo je špatně
Podobné příhody totiž vídá Pavel ve svém okolí u kamarádů a nerad by si penězi zničil vztahy v rodině. Velmi často bojují o „finanční spravedlnost“ rodiče. Když jedno jejich dítě pracuje v lukrativnějším oboru než druhé, očekávají, že se víc vydělávající sourozenec s tím druhým podělí. „Rád pomůžu, a když na to přijde, přisypu víc než ségra. Ale nechci mít pocit užitečného pitomce a bezedného ‚oslíčka otřes se‘,“ říká k tomu Pavel.
Karolína, která pracuje jako kurátorka v galerii a přivydělává si překlady a psaním komerčních textů na web, řeší opačný problém: „To poslední, co bych chtěla, je, aby kdokoliv znal moji pravou finanční situaci. Kurátoři berou méně než pokladní v supermarketu. Mě ale ta práce baví a jsem smířená, že si ji musím dotovat vedlejšáky. Ale mám zkušenost, že když někde plácnete, že jako vysokoškolák berete pod čtyřicet tisíc, rázem vámi pohrdají. A také nejsem zvědavá na přednášky, že humanitní vzdělání je pro lenochy, tak co bych chtěla.“
Čas zatím nenazrál
Důkazem nezralosti jsou „zasvěcené diskuse“ pod články propírající platy učitelů a lékařů, tedy státních zaměstnanců. Část diskutérů jim spílá, že jsou přepláceni, a část se jim posmívá a vytahuje se, že si za mnohem menší úsilí vydělají víc. Na náš Národní den závisti si zkrátka asi ještě rádi počkáme.
