Cizinci v bývalém Československu: Studenti z Kuby, pracující Vietnamci a turisti ze západní Evropy

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Jednou z možností, jak se dozvědět něco o životě v zahraničí, bylo kamarádství se zahraničními studenty. V dobách socialismu u nás na vysokých školách studovali Vietnamci, Kubánci, Indové, ale také Afričané z Konga nebo z Ghany.

Na Mirečka z filmu režiséra Dušana Kleina Jak básníci přicházejí o iluze si pamatuje každý. Vysoký, urostlý mládenec, který mluvil legrační češtinou, učaroval kdekomu. Joseph Dielle z republiky Kongo byl studentem pražské FAMU. Češtinu se učil v Zahrádkách na Českolipsku, kde byla jedna z poboček tzv. Univerzity 17. listopadu. Právě tam se zahraniční studenti připravovali ke studiu na českých vysokých školách. „Univerzita 17. listopadu byla založena v roce 1961. Komunistická strana jejím založením reagovala na probíhající proces dekolonizace ve světě. Absolventi této vysoké školy měli po návratu zpět utvořit nové elity v zemích v Africe, Asii a Latinské Americe. Studenti nejdřív prošli intenzivní výukou českého jazyka a poté mohli pokračovat buď v oborech, které USL nabízela, nebo studovat na jiných vysokých školách v Československu. USL fungovala do roku 1974, kdy byla zrušena,“ vysvětluje historik Adam Havlík z Ústavu pro studium totalitních režimů.

Počet stipendií pro studenty z jednotlivých zemí každoročně stanovila poradní skupina, kterou tvořili zástupci ministerstva zahraničí, ministerstva zahraničního obchodu a ministerstva školství. Zahraniční studenti z rozvojových, kapitalistických a mimoevropských socialistických zemí obvykle studovali na náklady Československa a po dobu studia jim bylo poskytnuto stipendium. Studium občanů evropských socialistických zemí bylo hrazeno vysílajícím státem. Některým studentům náklady hradily i vysílající organizace. „Zahraniční studenti mohli v ČSSR také studovat na vlastní náklady, což byla ovšem méně rozšířená varianta. O zahraniční studenty se zajímala Státní bezpečnost, která sledovala jejich možné napojení na cizí tajné služby,“ poodhaluje tehdejší situaci Havlík.

Příprava zahraničních studentů trvala pouhých pět týdnů. Poté si český jazyk pilovali na vysokých školách a mnohdy také v restauracích nebo na vysokoškolských kolejích s českými studenty. Bylo jim vypláceno každý měsíc stipendium ve výši 800 Kčs, nárok měli jednou ročně také na 500 Kčs na ošacení a 400 Kčs na školní pomůcky. Zahraniční studenti se, stejně jako ostatní cizinci pobývající na území Československa, museli v případě potřeby prokazovat cestovním dokladem a průkazem Povolení k pobytu cizince.

Na konci šedesátých let přijeli do tehdejšího Československa také pracovat první Vietnamci. Iniciativa tehdy vzešla z vietnamské strany. „Vietnamský premiér požádal Československo, ale i jiné socialistické státy v Evropě a Čínu, aby pomohly s výchovou kádrů, kteří se po skončení války ve Vietnamu s nabytými zkušenostmi vrátí do vlasti a budou se podílet na obnově země. V případě Československa se jednalo o zhruba 2100 až 2300 pracovníků, kteří přijeli v pěti vlnách,“ uvádí historická socioložka zabývající se problematikou pracovní migrace Vietnamců do Československa, Alena Alamgir. Vietnamci byli rok zaškolováni přímo na svém budoucím pracovišti, poté už se zapojili do běžného provozu. V 70. a 80. letech minulého století u nás žilo 30–35 tisíc občanů vietnamské národnosti.

Některá mezinárodní přátelství přerostla v lásku a řada zahraničních studentů a dělníků už v tehdejším Československu zůstala. Jiní se nevrátili do svých zemí kvůli práci. Sňatek nebo pracovní pozice totiž byly jediné možnosti, jak v naší vlasti zůstat.

I v dobách socialismu jsme byli vyhledávanou turistickou zemí. V roce 1980 k nám zavítalo 1,1 milionu cizinců, rok před pádem komunismu již 1,7 milionu. Nejvíce návštěvníků tehdy přicestovalo ze západního Německa, na druhém místě byli Rakušané, třetí příčku obsadili Italové. Mezi nejnavštěvovanější lázně tehdy patřily zejména Karlovy Vary a Mariánské Lázně. „Dělala jsem recepční v Hotelu Moskva (dnešní Grandhotel Pupp), který byl oblíbeným cílem turistů ze západního Německa. Někteří sem jezdili i pětkrát do roka, a někteří si dokonce vzali české dívky,“ vzpomíná bývalá recepční Blanka Černá a dodává, že případů, kdy se Češky provdaly za Němce, byly právě v Karlových Varech desítky.