Černí obchodníci za socialismu? Veksláci byli páni. Vydělávali velké peníze a dělali za ně důchodci

„Někteří z veksláků měli na přelomu 80. a 90. let pro podnikání dobrou výchozí pozici v tom, že disponovali velkým množstvím peněz, které nashromáždili ještě za socialismu,“ říká autor knihy Marky, bony, digitálky historik Adam Havlík. A jakým způsobem se k nim vlastně v komunistickém Československu dostali?

Základ slangového vyjádření pro černého obchodníka – veksláka - pochází z němčiny. Wechseln je v překladu směnit, vyměnit. A černí obchodníci v době komunismu neustále něco směňovali a právě na tom vydělávali. Byli v té době jedinými „podnikateli“. Pokoutně získávali západní měnu, devizy nebo valuty, s kterými kšeftovali. A pak tu byly ještě bony, speciální poukázky na nákup v Tuzexu. Také s nimi to veksláci uměli víc než dobře a také jejich prodejem bohatli.

Socialistické Československo se chlubilo plnou zaměstnaností. Stejně jako existovalo právo na práci, existovala ovšem také povinnost pracovat. Kdo neměl razítko zaměstnavatele v občanském průkazu, byl považován za příživníka a mohl skončit ve vězení. A to samozřejmě platilo i pro veksláky. Ti si ovšem díky svým kontaktům razítko dokázali bez problémů obstarat.

„Veksláci byli většinou oficiálně někde zaměstnáni, ve skutečnosti tam nepracovali,“ vysvětluje historik. Do zaměstnání za ně chodili ve většině případů důchodci a oni měli čas na svůj byznys. Někteří veksláci se zase pyšnili plným invalidním důchodem. „To byla nejvyšší meta, již zvládali s pomocí tučných úplatků, které opět díky svým kontaktům dokázali obstarat,“ vysvětluje Adam Havlík.

Že jejich obchodování bylo kriminálním činem, se všeobecně vědělo, dokonce na to existovaly paragrafy v trestním zákoníku. Stát nad tím ale přivíral oči. Valuty zahraničních západních měn totiž potřeboval. „Navíc někteří překupníci/veksláci aktivně spolupracovali s tajnou policií StB, která je výměnou za informace kryla,“ říká historik. A tak občas vekslák předal informace na konkrétní osobu estébákovi a ten mu zaručil de facto klid.

Veksláci vydělávali na rozdílu mezi oficiálním kurzem valut a kurzem na černém trhu. A na ruku jim šli i sami cizinci. Za své peníze totiž od nich dostali mnohem víc, než kolik nabízely banky a oficiální směnárny. A obchod vekslákům kvetl i mezi našinci. Češi a Slováci u nich nakupovali dolary, marky a další měnu, protože v bankách měli přístup jen k nízkým částkám.

Mezi veksláky existovala hierarchie. „Šéfové své kšefty řídili z hotelových lobby. Peníze za ně vydělávali běžní veksláci, kteří šlapali na ulici,“ vysvětluje Havlík. „Směna bonů za koruny byla nezákonná, příslušníci SNB o vekslácích však měli dobrý přehled a za všimné je tolerovali,“ vzpomíná bývalý vekslák Tonda a dodává, že i ten nejnižší si denně vydělal zhruba 1 000 Kčs.

A to byly tehdy velké peníze, vždyť průměrná měsíční mzda byla kolem 2 700 Kč. Hoši si žili na vysoké noze. „Každý večer se to pořádně rozjelo. Diskotéky, bary, kurvy a nonstopy. Hodně jsme hráli karty, gotes, teta. A tam se točily velký prachy,“ přibližuje tehdejší vekslácký život Tonda a dodává, že ráno se pak všichni sešli na ulici, aby se pustili do dalších kšeftů.

Následná 90. léta byla ve znamení přechodu z centrální plánované ekonomiky k tržním mechanismům. V té době vlastnil vše stát. Jako první přišla na řadu obnova živnostenského sektoru, který zanikl po komunistickém převratu v únoru 1948. Malá privatizace se stala jednou z prvních etap ekonomické transformace. A právě tady byl prostor pro bývalé veksláky, kteří měli dost peněz. „Neméně důležité byly ovšem známosti a kontakty, které dokázali v nových podmínkách využít. Je tím myšleno např. napojení na některé stranické kádry, jež po sametové revoluci měly i nadále vliv v politice a nově i v byznysu,“ vysvětluje Adam Havlík.

A tak se z černých obchodníků stali páni podnikatelé, pro které byla v devadesátkách typická fialová saka a mokasíny. A stejně jako za komunismu, také po revoluci se leccos přehlíželo. Význačnou postavou malé privatizace byl tehdejší ministr bez portfeje Tomáš Ježek. „Kvůli úspěšnému průběhu malé privatizace musíme nad špinavými penězi zavřít oči,“ prohlásil tehdy.

Začátky divokého podnikání, ve kterém se prosadila řada veksláků, s sebou nesly i to, že slovo podnikatel bylo vnímáno spíš negativně. A to nejen veřejností. „Museli jsme překousnout obličeje podivných lidí a podivné peníze, které si nakradli,“ řekl tehdy Ježek. Jenže podle něho to bylo nutné, protože by jinak jejich peníze skončily tajně v zahraničí.

Pamatujete, kam se jezdilo za socíku na dovolenou? Autokempy, ROH a nuda pláže v NDR