Být tak chudý se spoustou peněz… Finance přinášejí klid a pohodlí, ale rozhodně ne štěstí

Rad, jak zacházet s financemi, je miliarda a nevím jak vy, ale já se v nich ztrácím. Spořit, ale zároveň to nepřehánět. Nenakupováním se totiž roztáčí kolo inflace. Rozhodně investovat! Prý jsou v tomhle Češi „přizdivíteco“. Ovšem když investice nevyjde, můžou si za to sami – neměli blbě riskovat.

Myslet neustále na horší časy. V pořádku. Zároveň ale žít na plné pecky každý den, jako by měl být poslední, protože zítra už tu být nemusíme. A když nevycházíte, najít si druhou nebo i třetí práci. Zároveň ale dostatečně odpočívat, protože zdraví máte jen jedno. Vyhýbat se širokým obloukem nedůstojně placeným jobům. Po druhých ale chtít, aby je dělali, protože většinou ty nejmizerněji placené práce člověk potřebuje k běžnému chodu života jako na potvoru nejvíc.

Neotravovat zaměstnavatele žádostí o zvýšení platu, protože kdyby to udělali všichni, firmu položíte. Zároveň ale znát svoji cenu a být sebevědomě neústupný. (Se skromností se dál dojde, ale také hlady pojde.) Nebýt zbabělý trouba s vrabcem v hrsti a při nespokojenosti se svým ohodnocením prostě mazat za lepším.

Ovšem nebýt ani sobec, který se hrne do zahraničí, kde sice dostane za totéž, co dělal doma, trojnásobek, ale vlast ho potřebuje víc. (I když mu nepřidá.) Spořit si na stáří (na důchody nebude) a u toho mít aspoň tři děti. Ale ty děti mít, až když si na ně vyděláte. A tak dále a tak dále. Hlava jde ze všeho kolem.

Tak jasně, nejcennější věci v životě koupit nejdou. Nejde si koupit zdraví, život nebo vrácení do života toho, koho jsme ztratili. Nejde koupit mládí, čas, lásku (myšleno cit, který nejde vynutit ani vyhrozit). Nejdou koupit hodní laskaví rodiče, ale ani přirozený respekt a úcta.

Když ale sestoupíme z důchovních ostrůvků do ledových dravých proudů materiálního světa, přituhne. Kdo neumí plavat nebo si nenajde loď, do které se nalodí a pádluje za něj někdo jiný, utopí se. Jediné, čím se muži i ženy mohou utěšovat, je, že to tak bylo vždycky a je hloupost být pokrytec. Poučme se z historie. „Hollywood je místo, kde vám zaplatí tisíce dolarů za polibek a padesát centů za duši,“ pravila smutně Marilyn Monroe… Bingo. Přeškrtněte Hollywood, dosaďte jméno jakékoliv korporátní firmy a jsme tam, kde byla ona.

„Lidé v nouzi nepotřebují až tak moc peníze. Oni potřebují naše oči, ruce, nohy, srdce,“ pravila Matka Tereza, které se všichni, kdo s ní měli co do činění jako podřízení, báli jako čerta. Spořivost v jejím podání znamenala tvrdé nedobrovolně dietní stravovací podmínky v domovech a nemocnicích provozovaných její kongregací. Nobelova cena za mír a další ocenění jí vůbec nebránily stýkat se s diktátory zodpovědnými za tragické osudy lidí, kterým pak pomáhala, a následně za to sbírala vyznamenání. Takové perpetuum mobile: „Čím pro někoho hůř, tím pro mě líp.“

A jak už to tak u živých „světic“ chodí, byla na sebe (možná) přísná, ale na druhé ještě přísnější. Těžce nemocným, starým a umírajícím lidem sice poskytovala slovní útěchu (slovo nestojí ani kačku) v chudobě a smrti, ovšem odpírala jim léky tlumicí bolest. Protože jen přes opravdové utrpení se člověk dotkne nebe. Sama se ovšem dožila vysokého věku především díky nákladné péči v nejdražších lékařských zařízení. A u veškerých zákroků žádala dokonalé umrtvení a ty nejlepší anesteziology. Samozřejmě zdarma – vždyť jim pak požehnala.

A máme tu další zkušenost. „Bankéř je člověk, který vám zapůjčí deštník, když svítí slunko, a chce jej zpátky, když začne pršet.“ Mark Twain, ročník 1835. Evidentně se zas až tak moc nezměnilo… Slavný americký autor tím vyjádřil dnešní „bez peněz do banky pro nic nelez“. Nejenže nic nedostaneš, nepůjčí vám ani papírový kapesník.

Nakonec nejupřímnější byl vyhlášený škrt a egoista, který deptal nejen cizí ženy, ale i vlastní děti a vnoučata. Všichni si o nich mysleli, jak je génius rozmazluje, jak jsou za vodou. Ve skutečnosti z něj byli na prášky a docházeli na terapie. Ano. Řeč je o miliardáři Pablu Piccasovi. Aspoň že u toho nemlel o duchovnu a pěkně poctivě prohlásil: „Rád bych žil jako chudý muž se spoustou peněz.“ Protože jak praví jiný americký spisovatel Patrick Rothfuss, „těžká peněženka dělá lehké srdce“.

S penězi je to zkrátka těžké i lehké zároveň. Nepodceňovat je – a ani nepřeceňovat. Ano, přinášejí klid a pohodlí, ale rozhodně ne automaticky štěstí. Na model „do padesáti se budu zajišťovat a až pak začnu žít“ už dojelo tolik lidí… On vám totiž nikdo nikdy doopravdy neřekne, čím za peníze platil.

Denisa Prošková: Moje, tvoje, naše peníze… Předmanželská smlouva ochrání finance, ale ne vztah. Musíte spolu mluvit!