Bílá labuť slaví 85 let. Dnes už je obchodní dům jen odleskem minulé slávy

V ulici Na Poříčí, kde stojí obchodní dům dodnes, byl původně zájezdní hostinec a pivovar, později proslulý šantán a jeden z prvních pražských kabaretů. Ve 30. letech 20. století dům koupil známý pražský podnikatel Jaroslav Brouk s jasným záměrem – starou budovu zbourat a vybudovat tu moderní obchoďák. Za dva roky a měsíc tu vyrostl skleněný palác architektů Josefa Kittricha a Josefa Hrubého, který neměl v tehdejším Československu konkurenci. Se 14 000 metry čtverečními prodejní plochy byl až do roku 1975, kdy vyrostly obchodní dům Kotva a její mladší bratříček Máj, nejmodernějším nákupním domem v Praze.

Zařízení interiéru navrhl akademický architekt Jan Gillar. „Stavba byla vybavena řadou tehdy ojedinělých prvků. Měla například eskalátory, vytápění vedené ve stropě nebo klimatizaci. Evropským unikátem pak byla pokladní potrubní pošta,“ říká architektka Lucie Krátká. Fungovala následovně: Pokladní vložila peníze a účtenku do pouzdra, poslala ho na cestu trubkou a než zabalila a připravila zboží, schránka se jí z centrální pokladny vrátila zpět. Díky tomu se netvořily fronty, které by mohly zbytečně odlákat zákazníky.

Pozornost vzbudilo také reklamní osvětlení s neonovou osmimetrovou otáčecí labutí, výtahy, kterých bylo v budově pět a do sedmdesátých let jezdily s obsluhou a měly na tehdejší dobu nadstandardní kapacitu i rychlost. Společně s pojízdnými schody přepravily až 4 000 osob za hodinu. „Pohyblivé schodiště z přízemí do prvního patra bylo prvním eskalátorem v Praze, který byl umístěn do interiéru,“ prozrazuje architektka.

Obchodní dům měl jedenáct pater, z toho dvě v podzemí. Šesté patro bylo vyhrazeno pro administrativu a nad ním vyrostla třípatrová věžová terasa pro veřejnost. A svou menší terasu o tři patra níž měli i zaměstnanci. Na lehátkách pod slunečníky tu trávili polední pauzu, mohli jste to vidět ve filmu pro pamětníky z roku 1943 Šťastnou cestu, který režíroval Otakar Vávra. Oddechová zóna pro zákazníky byla v každém patře. Maminky také mohly svěřit své ratolesti vychovatelkám v dětském koutku, které se o ně staraly. K dispozici byla i úschovna zavazadel a dětských kočárků.

Hlavní fasáda do výše pěti pater byla tvořena obrovským oknem o rozměrech 30 × 18 metrů. Použito na něj bylo 180 tabulí neprůhledného stříbrošedého skla. Do obchodního domu chtěl nahlédnout každý. A není divu. Prodejní psychologie fungovala znamenitě. „Vzhled, fascinující reklama, světelné a neonové efekty, výstava zboží, stupňující se až v divadlo, a celý aparát obsluhujících spojují své síly, aby nevšímavého chodce zpracovaly v užitečného kupce,“ napsal později jeden z architektů díla Josef Kittrich v časopise Architektura.

Až do vzniku dalších obchodních domů v Praze zavítalo do Bílé labutě denně v průměru až 35 000 lidí. V předvánočním období to pak byl až dvojnásobek. V ten čas tu bývaly takové tlačenice, že se během největšího náporu musely několikrát vstupy obchodního domu uzavřít a počkat, až lidé obchod opustí, aby se mohli vpustit další.

V přízemí bylo k dostání sklo, parfumerie, kravaty nebo prádlo. První patro patřilo látkám, záclonám a kobercům. Dámská i pánská konfekce včetně rukavic a klobouků měla své místo v patře druhém a pro domácí potřeby zákazníci chodili o patro výš. Čtvrté patro pak bylo vyhrazeno nábytku a v pátém provozoval restauraci lahůdkář Zdeněk Kvasnička. Obchodní dům Bílá labuť myslel i na umělce. Vystavovali tu svá díla a konaly se tu i módní přehlídky. Obchodní dům prošel několika rekonstrukcemi a za minulého režimu byl na výsluní. V posledních letech ale jeho sláva vybledla.

A jak se dnes vede dalším obchoďákům?