Článek
Toto pondělí, tedy 31. července, přistálo v půl deváté ráno na bhútánském letišti Paro letadlo s tříčlennou skupinkou zaměstnanců české pobočky UNICEF. Podle koordinátora Mirka Svatoše měla naplánovaná cesta s relaxací stejně společného asi tolik, jako ji má mateřská dovolená: „Program máme rozdělený po hodinách – potřebujeme po covidové pauze monitorovat, kam se Bhútán díky české pomoci posunul a co je konkrétně na místě ještě potřeba udělat.“ A je toho opravdu dost.
Malá země ve stínu velkých
Bhútánské království se rozkládá na východním konci himálajských hor mezi Indií a Nepálem. Minitým, složený z ředitelky Pavly Gomba a Mirka Svatoše, přibral „zvenku“ už jen režisérku Kateřinu Bělohradskou. „Vezli jsme sem vybavení, které není v Bhútánu běžné a míří výhradně na neturistická místa, kde tepe bhútánský skutečný, obyčejný, těžký, každodenní život,“ vysvětluje Mirek. Tedy do nemocnic, škol, policejních center pro ochranu dětí a žen a do klášterů.
Jedno ze zdravotních středisek, které UNICEF podpořilFoto: UNICEF
Štafeta vděku
Jedna z nejčastějších otázek, kterou Mirek doma slýchá, je, proč se český UNICEF už desátým rokem intenzivně soustředí zrovna na Bhútán. Malé země dle jeho slov leží ve stínu těch velkých. „Zrovna pro tohle může mít Česká republika dost velkou porci pochopení,“ vysvětluje ochotně. „Jsou často přehlíženy, protože hlučnost ticho vždycky převálcuje. Příkladem je dnes třeba válka na Ukrajině. Je tragická, ale neznamená to, že jinde přestaly děti potřebovat podporu. Část práce UNICEF stojí především na připomínání lokalit, které mají slabší hlasy a jejichž potíže se do celosvětových zpravodajství jen tak neproderou.“
V Česku stále ještě žijí pamětníci, kterým jako dětem po druhé světové válce pomohla s jídlem i léky organizace UNRRA, na jejíž činnost navázal právě UNICEF. „A tyto potraviny i další věci jsme přijímali rádi. Připadá nám tedy logické, že štafetu dobra a nelhostejnosti k utrpení jinde předáváme dál,“ říká Mirek Svatoš. Covidová pandemie navíc ukázala, jak moc je současný svět propojený. Průšvih na jednom konci zeměkoule se bleskově šíří. Všichni souvisíme se všemi.
Česká pomoc Bhútánu v číslech
- Díky dárcům z České republiky mohla vzniknout ve třech regionech Bhútánu centra bezpečí pro 24 579 žen a dívek.
- Bylo vyškoleno 251 učitelů ze 149 klášterů. V 60 klášterních školách nyní fungují i odborní koordinátoři zajišťující ochranu dětí.
- V osmi klášterech po celé zemi fungují zdroje pitné vody. Celkem 390 dětských mnichů má k dispozici nejen nezávadnou vodu, ale i bezpečné toalety a dobře vybavené umývárny.
- V dalších šesti klášterech položených vysoko v horách jsou instalována tepelná čerpadla, která i v největším chladu zajišťují teplou vodu pro 1 529 mnichů.
Jinde kapka v moři, tady má sílu pomoct
Díky českým dárcům získal Bhútán během deseti let pomoc v hodnotě 48 394 422 Kč. Na velkém území by se tato částka podle Mirka Svatoše rozpustila jako kapka v moři. Zato tady, v miniaturním královstvíčku, naopak udělá obrovský kus práce. „Stačí, když v jednom klášteře zavedete vodu. Už za pár týdnů pozorujete dopad i na život lidí v přilehlém okolí,“ vysvětluje.
Příklad? V klášterní škole Chorten Nyingpo, kterou má tento týden česká návštěva na programu, se malí chlapci připravují na své celoživotní poslání mnichů. UNICEF zde před lety zavedl pitnou vodu a vybudoval toalety a umývárny. Nejde o samovolné vnucování západního stylu života. Pomoc vychází z velmi citlivého detailního průzkumu, který organizace v terénu provádí a zkoumá, o co sami Bhútánci nejvíc stojí.
„Vodou to ale nekončí,“ osvětluje Mirek Svatoš situaci. „S učiteli nadále UNICEF pracuje tak, aby malí mniši kromě rituálů a memorování textů zvládli také učivo základní školy, měli možnost si hrát a sportovat a byli chráněni před šikanou, násilím a riziky zneužívání.“
I díky dárcům z České republiky disponuje nemocnice v Thimphu sedmi speciálními lůžky pro klokaní péči o předčasně narozené dětiFoto: UNICEF
Život bez záchranné sociální sítě
Kláštery v Bhútánu nejsou okrajová záležitost a už vůbec ne relikt minulosti, jak je vnímáme třeba v Česku. Dotýkají se všech obyvatel. „Kdysi platilo, že každá bhútánská rodina posílala do kláštera aspoň jednoho syna,“ podotýká Mirek Svatoš.
„Dnes lépe situovaní rodiče synům raději zaplatí vzdělání v zahraničí. V klášterech se tak koncentrují především sirotci, děti z nejchudších rodin a ocitají se zde děti se zdravotními handicapy. Jde sice o duchovní instituci a nositelku vzdělávání, ale zároveň instituci suplující sociální péči,“ vysvětluje.
Sociální síť v bhútánském království totiž neexistuje. Do kláštera by se měly dostávat děti nejdříve od sedmi let, ale není výjimkou, že tu najdete už čtyřleté nebo pětileté chlapce. Nejmenší navíc působí ještě o dost mladší – může to být i tím, že každé páté dítě v Bhútánu tělesně a mentálně zaostává buď kvůli chronické podvýživě matek během těhotenství, nebo nedostatku potřebných živin v prvních měsících života.
Neviditelný svět žen mnišek
Vedle klášterů pro chlapce česká pobočka UNICEF spolupracuje i se ženskými kláštery. I ony mají duchovní i neduchovní přesah mezi civilní obyvatele, ale o tom se téměř nemluví. Drobnost, která skokově zkvalitnila život 1 600 mniškám? Citlivá, neponižující osvěta na velmi křehké téma menstruační hygieny, včetně zajištění 15 344 balení hygienických potřeb. „Náš hluboký respekt mají především místní ženy. Zdejší obyvatelé, ale hlavně ony, vydrží podmínky, které si už neumíme představit. Přesto se všichni usmívají a jsou ochotní se podělit i o to maličko, co mají,“ zmiňuje Mirek.
Když v Bhútánu zaprší
Je pátek 4. srpna a návštěva se pomalu chýlí ke konci. Zpestřila ji epizodka ilustrující těžký život ve zdejších podmínkách: ve středu se při přesunu české skupinky z kláštera Kuenga Rabten do okresu Zhemgang zřítil na horské cestě vydatnými dešti podmáčený sráz přímo před auto, ve kterém seděla. Šlo o minuty. I tak vypadá štěstí v zemi štěstí…
