Mladá paní, je ten řízeček volný? Legendární automat Koruna býval pro bohaté, somráci přišli později

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Bylo to oblíbené místo, kde se „na stojáka“ potkávaly snad všechny společenské vrstvy. Na chlebíček sem zašli studenti, s půllitry piva tu postávali veksláci, tatíci i policajti, na kávu s dortíkem zaskočily i paničky a na nedojedené jídlo tu číhali somráci. V přízemí secesního paláce Koruna na Václavském náměstí, kde po mnoho desetiletí fungoval vyhlášený bufet Koruna, to zkrátka žilo už od rána a tvořily se tu dlouhé fronty.

Jídelna s celkovou rozlohou 790 metrů čtverečních byla mezi Pražany vyhlášená. Dokonce do ní rádi zavítali i turisté, kteří naši metropoli navštívili. „Na Korunu si pamatuju. Pracoval jsem kousek od Václaváku a chodil jsem tam téměř denně – někdy na snídani, jindy na oběd. Krupicová polévka stála 40 haléřů, knedlíky dvě koruny. Když jsem si k tomu dal pivo za korunu šedesát, pořídil jsem vše do pěti korun,“ vzpomíná Tomáš Řezáč z Prahy. A na perníkový řez s kávou sem chodila i jeho maminka. Moučník stál 50 haléřů, káva dvě koruny.

Nejvíc se vzpomíná na Korunu z poválečných dob a z období socialismu. Po zdejších párcích, kterým se přezdívalo komunardy, byl doslova hlad. Dokonce si na nich pochutnával i prezident Antonín Zápotocký. Mezi další oblíbené pochoutky patřily chlebíčky, bramboráky, dršťková polévka, topinky či guláš. A k největším hitům se řadil nezapomenutelný jahodový koktejl, na který sem brali rodiče své děti. „Úplně si vybavuju, jak barman nabírá cosi růžového na zmrzlinářskou lžíci, v mixéru to zalije mlékem, pustí stroj a pak to nalije do sklenice,“ vzpomíná na dětství Martin Frič z Prahy a dodává, že si na koktejl, který doslova miloval, vystál klidně dlouhou frontu.

Automat Koruna otevíral v šest hodin ráno a zavíral v jedenáct hodin večer. V té době šlo o výjimečnou otevírací dobu, protože hospody obvykle zavíraly v deset hodin. Většina míst byla v Koruně ke stání. Ke zdejšímu koloritu patřili i tzv. dojídači (dojížďáci, bufeťáci, somráci), tedy chudí lidé na okraji společnosti. Pokud na stole zbylo nedojedené jídlo, sahaly hned po talíři další ruce – „dojíždění“ bylo v Koruně zcela běžné. Větu typu „Je to volné?“ znal téměř každý návštěvník oblíbeného podniku. Zákazníci dokonce nechávali dojídačům i trochu piva na zapití.

Traduje se, že v oblíbeném automatu vzniklo i ruské vejce. Ovšem způsob, jakým k tomu v padesátých letech údajně došlo, není tak úplně k chlubení. Jednoho dne prý totiž personál zjistil, že má ve skladu červenou řepu s plísní a sledě s vejci, kterým skončila doba trvanlivosti. K základním ingrediencím této nové speciality přidal kuchař bramborový salát, lžíci majonézy a pochoutka nazvaná ruské vejce byla na světě. Jíme ho dodnes, ale s Ruskem tento pokrm nemá nic společného. Dost možná název vznikl jen proto, aby se zalíbil tehdejšímu režimu. Jestli tomu tak opravdu bylo, není jasné. Recept na ruské vejce prý v české kuchyni existoval již dřív.

V době svého vzniku nebyl automat vůbec levná záležitost. Naopak, chudina tehdy do Koruny nechodila. Své brány podnik otevřel v roce 1931 a v té době šlo o převratný počin. První zajímavostí byl moderní interiér, který navrhl významný architekt Ladislav Machoň (mezi jeho slavná díla patří například i vila bratří Čapků). Druhým revolučním prvkem byl samoobslužný provoz. Nápoje si lidé točili sami a chlebíčky jim po vhození mincí vydával automat. Až s postupem času se z moderního automatu stala jakási lidová jídelna.

Podobných automatů bylo v tehdejším Československu několik. V Brně byl známý bar Sputnik. „Chodili jsme tam kdysi ve velkém, a to hlavně na řízky, uzená kolena, jitrnice nebo vepřo knedlo zelo,“ vzpomíná Pavel Topiš. A v Karlových Varech měli zase oblíbenou Vindobonu. „V hlavní stravovací části byly po obou stranách prodejní pulty, uprostřed vysoké stoly. U jídla se stálo, pokladna a výdejní okénka hlavních jídel byly na protější straně. Byly tu i obložené chlebíčky a saláty. V zadní části byl výčep piva a ostatních nápojů od rumu až po čepovanou Kofolu či barevné Limo,“ vybavuje si Karel Novák z Karlových Varů, který byl častým strávníkem místního automatu. Proslulý bufet Vindobona skončil stejně jako pražská Koruna po roce 1990, kdy je začaly vytlačovat fast foody.