Ať chodí děti na učební obory… Ale ne moje, ty cizí!

Potřebujeme přece, aby měl v budoucnu naší dceři úřednici nebo synu manažerovi IT kdo kvalitně obložit střechu na chalupě nebo opravit pračku, no ne? Zkrátka uznáváme, že řemeslo má zlaté dno, ale ať ho dělá někdo jiný než naši potomci, ti ať jdou pěkně studovat. Jsme jen snobové, nebo je toho ve hře víc?

A jak to vůbec v současnosti s tzv. učňáky vypadá? Dobrá zpráva je, že zájem o učební obory stoupá. Špatná zpráva je, že mladé lákají jiné obory než ty, které bychom nejvíc potřebovali, třeba opravář myček nebo brusič parket. Nezájmem naopak netrpí učební obory s prostorem pro tvořivost a možností stát se hvězdou, jako je cukrařina, kuchařina, práce se dřevem všeho druhu, umělecká kovařina nebo obor automechanik. Ostatní obory je problém naplnit.

Už roky proto neutuchá poptávka o vyučené v technických profesích, jako jsou obráběči kovů, zámečníci, svářeči, montážní dělníci. Dále chybí klempíři nebo zedníci. Něco vypovídá i průzkum společnosti Trixema mezi učni. Celkem 42 procent žáků posledního ročníku učebního oboru lituje své volby, a kdyby se mohli rozhodovat znovu, vyučit by se nešli. U gymnazistů je to jen zhruba pětina žáků, zní výsledek. „Odbýt údaje z Úřadu práce i průzkumu mezi učni zjednodušujícím komentováním, že ‚se lidem nechce makat‘, není fér,“ říká pracovní psycholožka Marie Zemanová. Podle ní ty obory, do kterých se dlouhodobě lidem nechce, asi dělají něco špatně.

Důvod, proč se rodiče obávají posílat děti na učební obor, není jen snobství. Paní Hana popisuje svoji zkušenost. „Syn byl ve škole trojkař, sem tam čtyřka. Odjakživa ho ale bavilo něco vyrábět, montovat. Je zručný, miluje přírodu. Učební obor byla jasná volba,“ říká. Narazili ale na tabu téma, o kterém náboráři do učňovského školství mlčí. Nejde jen o samotné řemeslo, ale atmosféru školy a skladbu spolužáků. „Tím, jak se na učňáky koukalo jako na odpadkový koš dětí, řekněme, s nižší inteligencí nebo z problematických, až asociálních rodin, trochu to tak i vypadá,“ říká Hana opatrně. Varoval ji rodinný kamarád, který na jednom učilišti učí (podotýkáme, že jde jen o názor jednoho člověka z jedné školy, nepaušalizujeme).

Dítě, které je pracovité a snaží se, tu prý není pro ostatní vzor, ale šplhoun vystavený těmi línějšími někdy i šikaně. Děti z problematických rodin nebyly nikým vedeny ke spolehlivosti ani zodpovědnosti. A teď pusťte syna nebo dceru, se kterými jste se piplali, mezi děti z rodin, kde jsou hodnoty často nastavené diametrálně jinak než ve vaší. Nesnáším řeči, že by právě moje dítě toto prostředí kultivovalo. Ať je kultivují děti manažerů a majitelů podniků, kteří tolik volají po kvalitních zaměstnancích. Rodina paní Hany investovala spoustu času do pátrání po učilišti s dobrou pověstí. Bylo to pracné, protože školy problémy často tutlají. Nakonec ale jednu našli a syn je velmi spokojený.

A jak je to s penězi, kolik si vyučený v průměru vydělá? Jolana Fůrová je soukromá účetní a stará se o účetnictví i dvěma řemeslníkům. „Třeba pokrývač si dnes vydělá víc než mnohý bankovní úředník s vysokoškolským vzděláním. Ale ne každý by to měnil. Pracuje v zimě, ve vedru, zatímco kancelář je přece jen práce v komfortu. Za pokrývačem je navíc vidět jen to, co udělá, nic neokecá. Z pohledu zkušené účetní si řemeslník dobře vydělá, pokud pracuje jako živnostník. Ovšem k tomu musí mít obchodního ducha. „Tak, jako ho automaticky nemá univerzitní profesor, nemá ho ani každý vyučený. Pokud pracuje jako zaměstnanec, tak je na tom s výučním listem vyučený hůř, než kdyby měl nějakou střední školu. Když pak chce odejít mimo svůj obor, je vnímaný jako nekvalifikovaný,“ uzavírá účetní. Na svých klientech, kterých si velmi váží, vidí i to, že kdo je žádaný a přijde si na slušné peníze, je v padesáti letech fyzicky udřený. O tom se ale také příliš nemluví.