Článek
Jak člověk dospívá, stárne a tříbí si vkus, postupně se začne stydět za věci, které míval dřív rád. Někteří je dokážou zcela vytěsnit z paměti a tváří se, že se už narodili se sklenkou vychlazeného ryzlinku od Volaříka v ruce, jako by úhlavními nápoji jejich mládí nebyla mixela a sladké červené smíchané s colou. Kotvald s Hložkem na obálce Mladého světa, plakáty z bravíčka, vytoužené plesnivé džíny, kuřecí řízky s broskví a plátkem rozteklého sýra ke slavnostnímu obědu v restauraci – celá desetiletí zážitků, které nás formovaly, necháváme zmizet v zapomnění a vracíme se k nim nanejvýš s ironií v hlase.
V mé minulosti také straší vzpomínky – gastronomické, alkoholické, literární i filmové – které bych si nejspíš do životopisného boxíku na záložce své knihy nenapsala. Jsou jako kamarádky ze základky, se kterými se dávno nevídám, ale ušla jsem s nimi kus cesty a něco mi od nich zůstalo napořád.
S Angelikou jsem se seznámila v šesté třídě a v podstatě jsem se pak na dva roky přestěhovala do Francie sedmnáctého století.
První a nejdůležitější z mých dávných je Angelika. Ano, ta pověstná markýza andělů s očními linkami dosahujícími až na spánky, která v osmdesátkách znovu vzala útokem česká kina. Seznámila jsem se s ní asi v šesté třídě a v podstatě jsem se pak tak nejméně na dva roky přestěhovala do Francie sedmnáctého století. Sehnala jsem si knižní předlohy filmů o Angelice, které mi rozšířily slovenskou slovní zásobu o věty jako „v očiach mu blčala vášeň“. Ale hlavně jsem se díky ní začala učit francouzsky. Později jsem se samozřejmě tvářila, že na začátku mé lásky k francouzštině byl Camus, Sartre a Simone de Beauvoir, jejichž texty jsem sála už s mateřským mlékem, ale byla to ona – prsatá ikona v krinolíně.
Zatímco Angelika pečovala o můj duchovní rozvoj, sportovní výchovu měl na starosti Flashdance. Hlavní hrdinka osmdesátkového filmu je svářečka z Pittsburghu, která po nocích tančí v klubu a sní o baletní kariéře. Po jejím vzoru jsem si pořídila čelenku a návleky a před zrcadlem trénovala taneční kreace, které naštěstí nikdy nikdo nespatřil.
Rodinnou výchovu obstarávala Betty MacDonaldová, jejíž knihy jsem začala číst někdy v deseti letech a od té doby je čtu – s většími či menšími časovými rozestupy – dodnes. Našla jsem v nich obraz útulného, byť třeba chaotického a hlučného domova, jaký se sama celý život snažím vytvořit.
Jasně že po těchhle třech vzorech z mého dětství přišly další, více se hodící do lepší společnosti. Ale Angelika, Flashdance a Betty byly první a moje mysl pořád nese stopu, kterou kdysi zanechalo jejich poselství.
